Kávu a podzim, bez cukru, prosím

„Nepovykujte na mě!!“ povykuje dáma u stolku v rohu na rošťácké výrostky právě ve věku lumpů.
Sprostí chlapci vyběhli těsně před tím, než by je kulhavý gentleman chytil, aby je vyvedl – úměrně drasticky své náladě.
Má náladu špatnou. Krystalická kolena mu nedají spát a teď si ani nemohl zlepšit den výpraskem mladistvých.
„To jsem jak živa neviděla!“
A že je živa již dlouho. Kroutí hlavou a má důležitý výraz. Musíš se smát.
Vůně horkého kafe se prolétla až k tobě. Zacpi rozbité okno nad pekárnou a běž si udělat vlastní kávu.
Cink.
Cink.
Cink.
Dnes budou mít napilno.
Cink.

Pískající náhubek na železnou konev je ztracen.
Bojíš se tiše vřící vody, a tak motáš ke krku šál, by sis dal šálek v pekárně s kávou.

V absurdním Brně si hraješ na Poláka. Absurdně.
Uspěchaná netrpělivost s praktickým účesem se u tebe zastaví. „Tak co?“
„Kawa, proszępani.“
Nechápavá slečna se zástěrkou po chvíli donese lístek s obrázkem kávy.
„Tak, kawa. Dziękuję.“
Namyšlený saxofonista má nyní naštěstí pauzu a humorně sedí s nosem nahoře a vínem pod knírkem. Sám na obdiv smyšleným fanynkám.
Než si k vedlejšímu stolu přisednou moudří mužové mluvící o nejnovějších vynálezech techniky a divech vědy, na botkách s podpatky ti ona rozpačitá slečna přinese kávu a zavolá kulhavého gentlemana.
Zopakuješ „Dziękuję,“ a podáváš hrst drobných. Podpatky již klapou na opačném konci doutníky zastřené pekárny a nevrlý muž si přepočítává peníze. Po vcelku dlouhém rozmyšlení ti vrací část hrsti.
„Nie, to jest dobry. Dziękuję bardzo.“
Ukloní se, odkulhá a na chvíli zanechá v kouři cestičku. Voňavá mlha se brzy opět usádlí a ty si mezitím prohlédneš všechny hosty.

Až si budou zástupy literárních nadšenců číst tvé básně, představí si neuvěřitelně zajímavý život. Vůbec ne flegmatikem míjený svět, mdlý pohled na pohyb společnosti nebo prázdnotu zaplňující tvoji samotu jako nejlepší přítel.
To si uvědomuješ, ale je ti to jedno. Beze změny výrazu hledíš do dopisu pro polsky naučené intelektuály.
Duši hladící mlha se líně plazí škvírou pod dveřmi do kavárny. Ve tmě ji moc nevidíš, ale cítíš. Na opadaných stromech je kluzká vrstva zimy a zmrzlé listy pod holými větvemi dokazují krásu křupajícího zhmotnění blížící se roční doby. Až vyjde slunce, necháš si ohřát rukavice a kolem sebe projít těch pár lidí, které si ještě dokážeš představit.
Moudří muži už se nedostaví.
Stůl si tě prohlíží. Ty se o něj však jen opíráš a necháváš sebou procházet čas. Židle se ti vrzavě svěřuje se životem, už se raději nevrť.
Ani nemáš náladu pozorovat lidi, taky proto se raduješ z ticha, které tu konečně poklidně tančí a zpívá si do rytmu. Chybějícími hlasivkami, samozřejmě.
Slunko už rozsvěcuje nebe, rozespalé město je ještě prázdné. Sobota volá po dlouhém spánku.
S myšlenkou na milovaného člověka ryješ poměrně beznadějně na starý stůl odhozeným kružítkem „Ktoś cię kocha!“, protože nevíš o jiném způsobu, jak se mu vyjádřit. Snad ani nechceš, máš jen přetlak a smuténka ti omámila zbytek rozumu.
Dopis necháš dalšímu chodícímu intelektu pod zavšivenou sedačkou.
Cink.

Cink.
Sundávání židlí a opar rána z ulice, co s kusem mlhy vběhnul dovnitř spolu s podpatky, jež jen co se dostanou k sundání té tebou zahřáté, ještě stále teplounké, budeš už doma. Spát bezesně se studenýma nohama daleko od krátké peřiny.
Chceš popřát dobrou noc...
Dobrou noc.