Smutný život jedné obyčejné holky...

Sabrina chodí do posledního ročníku osmiletého gymnázia. Do školy nechodí již tak ráda, jak tomu bylo před několika lety. Dříve školu milovala, dnes ji však nenávidí. Je už zvyklá na lidi kolem sebe a stále stejné, nudné prostředí. Na škole se za těch sedm a půl roku jejího studia vůbec nic nezměnilo. Je to už takový stereotyp. Ráno vstávat v sedm, obléknout se, připravit se do školy a jít. Už ta vyčerpávající cesta po ránu ji velice zmáhá. Po příchodu do školy spatří opět ty známé, již okoukané tváře. Po prvním zazvonění usedá do lavice. Zde sedí většinou šest hodin, přičemž se snaží být nenápadnou. Nechce, aby se jí kdokoliv z profesorů na něco ptal, nemá náladu s nimi mluvit. Nerada odpovídá na jejich dotazy, protože ne vždy zná odpověď, a nebo má na situaci zcela odlišný názor. Je spíše uzavřená do sebe. Se svými problémy se svěřuje svým nejbližším kamarádům, kteří ji vždy pomohou nebo alespoň poradí.
Sabrina má poslední dobou ve svém životě dost problémů týkajících se nejen školy, ale i jejího osobního života. Několik posledních měsíců si myslí, že je na světě na všechno sama. Není tomu dávno, co se s ní rozešel její kluk. Chodili spolu půl roku. Měli se moc rádi, ale bohužel ne vždy bylo vše tak růžové. Občasné hádky a nedorozumění přece překvapí každého. Tak proč hned rozchod? Sabrina později zjistila, že v tom hrál také svou roli podvod. On ji podvedl! A ještě ke všemu s Valérií! No, možná, že rozchod byl nakonec tím nejlepším řešením. Alespoň mu ona nemusela sdělit to, co se do očí říká špatně. Místo toho však dostala „kopačky“ ona. Znamenalo to pro ní sice veliké utrpení, ale když se na to zpětně dívá, je ráda, že to dopadlo právě takhle. Ona na něm byla citově velmi závislá, a proto si nyní připadá tak osamocena. Pocity samoty ji postihují čím dál tím častěji, ona však v hloubi duše ví, že není sama. Má přece rodinu a mnoho přátel.
K tomu všemu letos maturuje, takže neví, kde jí hlava stojí. Každý týden probírají minimálně čtyři maturitní témata z různých předmětů. Teď má ještě napsat slohovou práci. Sabrina hrozně ráda píše básně, dokonce i slohy. Pro ty však potřebuje mít zadané alespoň téma, protože jinak není schopna nic vymyslet. Nikdo z jejího okolí asi netuší, že si dělá hlavu z takového bezvýznamného problému jako je psaní slohu, ale psaní bez tématu, je pro ní zničující. Celý týden se snaží něco vymyslet, avšak nic ji nenapadá. Je již bezradná, a tak začíná psát práci o ničem, možná však trochu o sobě. Uvažuje o tom, že by práci neodevzdala. „Možná by bylo lepší dostat pětku, než aby profesorka četla něco takového,“ myslí si. Několik přátel ji ale přesvědčí, aby sloh odevzdala. Sabrina si nakonec uvědomí, že je asi lepší dostat pětku, i přesto, že se snažila, než nechat si ji dát pro nic za nic. Proto práci nakonec odevzdala. Teď bude už jen s napětím čekat, jak se práce líbila.
No, nebude se tím již více trápit a zkusí řešit některý ze svých dalších problémů. Vzhledem k tomu, že byla týden doma nemocná, nepsala několik testů a propásla zkoušení hned z několika předmětů. Nehledě na to, že se celý týden snažila vymyslet téma slohu a učila se některé maturitní otázky, na ostatní učení jí už nezbyl čas. Proto mu věnuje celý víkend před tím, než půjde zase do školy. Myslím, že až se ve škole objeví, nahrne se to na ní ze všech stran, každý z profesorů po ní bude asi něco chtít. No co, s tím se musí počítat, když je člověk nemocný.
Další z větších problémů se objeví až v dubnu. Sabrina bude dělat talentové zkoušky, protože se chce hlásit na vysokou školu. Tyto zkoušky se skládají z několika částí. Jsou to písemné testy z biologie a výtvarné výchovy a poté praktická zkouška z výtvarné výchovy. Sabrina bude muset nakreslit tužkou tři obrazy. Už vloni se začala na tyto zkoušky všemožně připravovat, ale stejně si myslí, že je neudělá. Když je neudělá, má v plánu odjet na půl roku nebo na rok do Anglie na pracovně-studijní pobyt. Myslím, že by tam nalezla spoustu nových přátel a zpět domů by si přivezla mnoho zajímavých zkušeností.
V květnu ji čeká „zkouška dospělosti“. Ano, maturita se blíží velmi rychle. A co když ji neudělá? Ona si bohužel vůbec nevěří a obává se nejhoršího. I přesto jí někde hluboko v hlavě svítí drobná hvězdička naděje. Vždyť to před ní přece zvládlo už tolik lidí!
Poslední dobou se snaží věnovat se čemukoli jinému než škole, i přesto, že ví, že škola je pro ní teď důležitá. Strašně ráda hraje na různé hudební nástroje, ráda by založila i vlastní kapelu. Kvůli škole jí však na to nezbývá tolik času. Před půl rokem začala chodit na tréninky tancování dvakrát týdně. K tomu všemu si ještě občas o víkendech přivydělává na brigádách. Snaží se dělat „manažerku“ jedné hudební kapely. Má pod kontrolou jejich finance a koncerty. To jsou další starosti navíc, ale protože jí to baví, nehodlá s tím přestat.
Kvůli škole a svým koníčkům nemá už tolik času na své přátele. Vídá se s nimi jen občas, převážně o víkendech. Strašně ji mrzí, že to nemůže být jako dřív, kdy byla se svými přáteli každý den.
Jako každý všední den dnes Sabrina vstala v sedm hodin. Jakmile dorazila do školy, potkala Valérii, krajně nesympatickou, avšak pro kluky velice svůdnou a atraktivní osobu. Sabrina se snaží vyhýbat se jí i jejím pohledům již skoro čtyři měsíce. Studium na stejné škole jí to ale značně ztěžuje. Občas má chuť jen tak přijít k Valérii, dát jí facku a vytknout jí všechno to, co je nějakým způsobem kdy spojovalo. Často ve svých představách vidí rozhovory s Valérií. Zrovna teď nad tím přemýšlí.
„Ty děvko, ty jsi mi ho prostě musela vzít, co? Vždyť jsi věděla, že spolu chodíme, a že jsme spolu šťastní. Proč jsi to udělala, proč?“ Imaginární hlas Valérie v její hlavě odpovídá: „Já za nic nemůžu, on to chtěl, on. Nerozešel se s tebou kvůli mě. Prostě tě neměl už rád.“ Vteřina zamyšlení. Má jí věřit, nebo si jen vymýšlí nějaké argumenty na svou obhajobu? „To není pravda, on mě měl rád stejně jako já jeho! To ty jsi překazila náš vztah! Za všechno můžeš ty!“ „Tak se ho schválně zeptej a pak mi teprve něco vyčítej,“ odvětila Valérie, otočila se a odešla.
Procitla ze svých představ právě když zvonek ohlásil konec poslední vyučovací hodiny. V šatně daleko před sebou spatřila Valérii, avšak obloukem se jí vyhnula. Nebude si přece kazit den někým tak nelidským, jako je Valérie.
Rozhodla se, že by si mohla promluvit s Liborem, se svým bývalým přítelem. Chtěla si být jistá svojí verzí rozchodu. To, co říkala Valérie, přece nemůže být pravda! V levé kapse u kalhot nahmatala mobilní telefon a napsala rychlou zprávu: „Libore, potřebovala bych s tebou mluvit. Sejdeme se za hodinu v kavárně? S.“ O několik minut později jí přišla velice stručná odpověď: „OK.“
Sabrina využila celých šedesát minut k přemýšlení. Uvažovala o tom, jak by se ho měla zeptat, aby to nevyznělo zle. Nakonec dorazila na smluvené místo asi o pět minut později. Libor už seděl uvnitř a netrpělivě vyčkával, co se mu Sabrina chystá sdělit. Letmo, téměř neslyšně se pozdravili a Sabrina si nervózně přisedla k jeho stolku. Asi jen ze slušnosti se jí zeptal, zda si něco dá. Řekla, že si dá kávu a slušně poděkovala. Vzápětí si uvědomila, že nemá cenu to protahovat a rovnou spustila: „Potřebovala bych vědět jednu věc, je to pro mě velice důležité a byla bych ráda, kdybys mi odpověděl pravdivě.“ Na chvilku se odmlčela a čekala na Liborovu reakci. Ten však jen nepatrně pozdvihl obočí a vypadal, jakoby se soustředil na každé její slovo. „Opustil jsi mě kvůli Valérii?“ Rozhostilo se podivné, nepříjemné ticho. Sabrina zaváhala, jestli svou myšlenku zformulovala přesně tak, jak chtěla. Ticho se zdálo být nekonečné. V tom se Libor pustil do vysvětlování: „Sabri, ty víš, že jsem tě miloval, jako nikdy nikoho předtím. Během našeho vztahu se má láska k tobě však postupně vytratila. Nechci tě ztratit, mám tě rád, ale už tě nemiluji. A Valérie s tím nemá vůbec nic společného. Ano, přiznávám, že jsem tě s ní podvedl, ale nerozešel jsem se s tebou kvůli ní. To přísahám.“ Obsluhující číšník přinesl dvě kávy. Sabrina seděla jako přikovaná, mlčela a přemýšlela. „Valérie, tak ty máš pravdu,“ pomyslela si. „Jak je možné, že mi taková falešná, vypočítavá mrcha říkala pravdu?“ Nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela. On ji má rád, ale nemiluje jí? Nechápe to. Zpozorní, protože Libor pokračuje. „Chtěl bych, abychom byli alespoň kamarádi. Myslíš, že by jsme to mohli zkusit?“ „Jo, určitě,“ odpověděla bez rozmyšlení Sabrina, ale v hlavě se jí promítaly scénáře jejich dalšího setkání. Neví, jak se bude cítit v jeho blízkosti „jen“ jako jeho kamarádka. Dopije kávu, poděkuje za setkání, rozloučí se a nechává Libora sedět samotného v téměř vylidněné kavárně.
Měla by jít domů, ale asi si ještě půjde na chvilku pročistit hlavu na čerstvý vzduch. Zvolila tradiční trasu. Jde po hrázi, mezi dvěma rybníky. Zanedlouho vylézá na skalku nad rybníkem. Zde si na chvilku sedne na kamenitou zem a přemýšlí. Přemýšlí o životě a smrti, o lásce a nenávisti, o sobě, o Liborovi a Valérii. Asi po čtvrt hodině pokračuje ve svém putování. Popojde o kousek dál, ke hřbitovu. U hřbitova je nádherná vyhlídka s lavičkou, kde Sabrina často sedává a kouká do dáli. Ani dnes nevynechala tuto příležitost ke chvilce odpočinku. Pak se konečně rozhodne jít domů. Ví, že ji tam nic zajímavého nečeká, pouze nudné učení, ale přesto se vydává na cestu k domovu.
Sleduje silnici pod svýma nohama, zírá na oblohu nad sebou. Je zamyšlena, nereaguje na pozdravy kolemjdoucích, je uzavřena ve svém světě. Ve světě plném šedi, tmy a nenávisti. Je tento svět reálný nebo je pouze vytvořený v jejím nitru?
Jakmile dorazila domů, začala se učit. Ví, že druhý den ji nečeká nic jiného než opět ta nikdy nekončící škola. Zítra opět píší několik písemek. Je toho na ni strašně moc. Před usnutím si ještě v hlavě přemítá dnešní rozhovor s Liborem. Vzpomíná na krásné chvíle, které spolu prožili, vybavuje si každý okamžik, kdy byli spolu. „Vše, co bylo, už se bohužel nevrátí, ale z paměti mi to nikdo nikdy nevymaže. Budeš v mém srdci ukryt navždy.“