Chválím Tě, Země má

Drazí spoluobyvatelé této zázračné planety, mám radost, že se můžu pochlubit, na jakém místě žiju a jak se mi tu líbí. Hraji tu svou roli v pestré mozaice života. A povím vám, je to velmi bohatý příběh. Se všemi zápletkami, dramatickými chvílemi a s láskou, té není nikdy dost.
Země, kromě toho že mě živí, může také nabídnout krásnou rostlinnou a živočišnou říši.
Zázračné je už jen to, jak sama Země funguje a žije. Jak příroda vždycky ví, co je pro ni nejlepší.
Pojďme se společně podívat, jak vypadá náš domov.

Velmi stručně a stroze řečeno, Země je obrovská koule, na pólech trochu zploštělá, o průměru asi dvanáct a půl tisíce km. Bývala tu jediná veliká pevnina, zvaná Pangea, kterou omýval jeden oceán. Jak přešlo pár milionů let, něco málo dopadlých meteoritů a něco tektonických změn, máme dnes šest kontinentů, čtyři oceány, spousty ostrovů a poloostrovů, řek, jezer a moří.

Už v osmi letech jsem viděl Středozemní moře zblízka. A byl jsem... unešený.
Pravda, musel jsem si zvykat, že je moře nechutně slané a pálí z toho oči, ale za to mě okouzlily vlny, které se přes mě převalovaly jednou s vervou, mocně, mohutně jako život sám, jindy mě pohladila malá elegantní „vlninka“. Všechny nádherně šuměly a stále mě překvapovaly svou náhlostí, člověk nikdy neví, odkud přijdou a kdy ho povalí. Bylo to v Itálii na písčité pláži. Byla tam pláž, prostě celá, celičká z písku. Ten písek je jemňounký a sypký, můžete se
do něj celí zahrabat, sypat si jej na tělo, stavět hrad nebo třeba bábovičky. Je i v moři na dně. Dno je také pokryté všemi možnými mušlemi a lasturkami, v některých dýchá maličký křehoučký tvoreček. Moře je velmi velmi živé. Když jsme u vody, mám rád i tu sladkou, přestože jsem se v ní několikrát málem utopil. Fascinuje mě, že voda tvoří dvě třetiny našeho těla a stejně tak dvě třetiny povrchu zemského. Voda nás živí a je také vědecky dokázáno, že reaguje
na zvuk, čili také na zpěv a pronášená slova. Je tedy velmi důležité, jaké máme myšlenky a jak mluvíme. Tím přímo ovlivňujeme a měníme svoje tělo. To mě prostě ohromuje.

Na horách jsem byl několikrát a většinou to bylo v zimě. Přiznám se, že lyžování není můj koníček a na sníh se radši dívám. Mám rád jeho bílou záři a je zvláště hlubokým zážitkem jít např. na Štědrý den čerstvě napadaným sněhem mezi stříbřitými jehličnany. Na horách je ale něco zvláštního. Cítím se tam jinak, je to jako vystoupit z autobusu v zemi, kde jsem poprvé. Je to pocit, že je příroda blízko. Asi proto se mi na horách chce buď hodně brečet nad
bolestmi, které se vynoří, nebo onemocním. Už je to pro mě pravidlem.

Rostliny. A nezapomínejme také na květiny, kytky, keře, křoviska, stromy, trávu a všemožné jedlé plody. Je to zázrak tvoření. Mám doma plno pokojových kytek. Mám je rád, ale někdy je zapomenu zalít. Ještě že mám spolehlivou maminku, která se o to postará. Kromě toho ale na jaře a v létě rád ležím v trávě nebo si rád sednu pod strom. Mám rád jehličnany, ale také vzrostlé, mohutné stromy. Stromy jsou dalším zázrakem. Jsou živí. Tím myslím opravdově živí.
Znamená to mnohem víc než kus dřeva, který roste, roste až je zralé na pokácení. Strom dýchá, plodí, trpí chorobami a neduhy a má také svou mízu, která ho drží při životě. Je domovem mnoha tvorů a malých potvůrek a kromě toho, tomu, kdo si stromů váží, dají mnoho lásky a síly. Já to cítím a prožívám. Jednou jsem také potkal devadesáti dvouletého pána, který rád hrál fotbal a byl tak vitální jako málokterý čtyřicátník. Řekl mi, že si bere sílu ze stromů. Od té doby si stromů vážím. Je známo, že téměř každá bylina ovlivňuje lidské zdraví, proto se využívá jejich léčivých účinků, ale i těch jedovatých. Když si lehnu na louku a odpočívám, cítím přítomnost všech těch rostlinek. Je to jako být vedle dívky, ke které se toužím víc přiblížit, cítím velmi zřetelně její dívčí vůni a její neopakovatelnou dívčí přítomnost. takhle můžu vnímat rostlinky, lidi a také jména, hlasy a slova – ty mají pro mě i svou barvu.
O kopřivy se dá pěkně popálit a o růži popíchat. Jenže v kopřivách jsou látky, které blahodárně působí na pleť a na vlasy. Mimochodem se přidávají do velikonoční nádivky. No a řekněte, umíte slovy vyjádřit tu nádheru, kterou dýchají, znějí a kterou se skví růže? Život je celý takový. Zbývá si jenom vybrat, chcete se o život popíchat nebo toužíte žasnout nad jeho dech beroucí krásou? Je to na nás, co si zvolíme?

Zvířátka – to je jako další svět mezi mnoha světy. Měl jsem to štěstí být jim od malička nablízku. Děkuji za to své rodině. I teď jsem obklopený kočkami, psy, drůbeží a králíčky. Máme také kozu, což je milé zvířátko, citlivé a věrné, a představte si, vůbec nesmrdí, spíš naopak. Přitom je možné představit si kozu jako velmi elegantně řešený stroj na sekání trávy a hnojení půdy, se kterým je ale starost, aby byl v teple a měl dostatek paliva. Má také jednoduchý
signalizační systém (mečení), jímž podává zprávy o udržovacích nárocích. To záleží, jak si představujeme sami sebe. Kočky mám velmi v oblibě a mám s nimi tak nějak něco společného. Jsou chytré a odmění vás mnohonásobně tím, co jim darujete. Já je miluju, chráním, hladím a maminka jim dává najíst. Proto jsou tak věrné, mazlivé a pokorné. Ale budete-li na ně dostatečně dlouho zlí a budete-li je bít, budou se vás bát, nepřijdou se pomazlit, budou vás škrábat
a pokud u vás vydrží, možná vám budou dobré už jen na to, abyste je prodali do čínské restaurace, kde je nakrájí do Kung pao. No pardon, to ode mě nebylo hezké, stejně jako je to zločin od těch, kteří to dělají. Když ale já mám rád upřímnost. Upřímnost je pravda, pravda je svoboda, svoboda je láska, láska je život.
Ještě se chci zmínit o našem papouškovi, rozčepýřené korele Filípkovi. Když jsme si ho přinesli domů, byl vystrašený a na každého jenom syčel. Neměl jsem ho rád. Ale brzy se mi zdál roztomilý a legrační. Začali jsme na něj mluvit, zpívat a pískat melodie. A protože má také každodenní přísun slunečnicových semínek, rád dává svou radost najevo. Umí krásně zpívat jednoduché trylky a dělá legrační zvuky. Má rád, když mu odpovídáme co nejlaskavějším hlasem, to pak zpívá čím dál melodičtěji. Vždycky mě rozesměje a rozveselí. Myslím, že nás zvířátka ještě hodně překvapí stejně jako Země sama. Delfíni a sloni mezi sebou telepaticky komunikují a delfíni mají složitý jazyk, jehož prostřednictvím se navzájem identifikují jmény a oznamují si například záměr lovit nebo si takto předávají lásku či strach. Jejich jazyk obsahuje jak verbální, tak i nonverbální prvky. Jsou to různé druhy pískání a zvuky mimo dosah našeho sluchu, také různé pohyby a emoce, které mezi sebou přímo cítí. Kdo to chce uvidět, ten to opravdu spatří. Je smutné, že je zvíře v našich zákonech definováno
jako věc, kterou lze vlastnit. Ale no tak nebuďme směšní, zvíře nemůžeme opravdu vlastnit. Je s námi dobrovolně, může se rozhodnout odejít a také se může rozhodnout umřít. To je jeho svoboda. Kdo věří, že může cokoliv vlastnit, je sám vlastněn státem, rodiči nebo partnerem. A to je velmi nepříjemné.

To mě přivádí k našemu lidskému tělu. Do nedávna jsem se styděl za tělesnost a nejvíc za svoje vlastní tělo. Proto jsem zatracoval pozemskou trojrozměrnou realitu a upínal jsem se pouze k realitě bez prostoru a času. Stejně tak jsem se styděl za logiku a racionalitu, kterou jsem si spojoval s materialismem.
Tak z toho už jsem vyrostl. Bez myšlenek by byl náš svět k zbláznění extatický, rychlý, nepostižitelný vír emocí, který by nemohl mít žádnou strukturu a proto by nemohl držet pohromadě. Naproti tomu svět myšlenek bez emocí by byl daleko strašlivější než svět v románu 1984 od George Orvela. Tím chci říci, že bychom si svého těla měli navýsost vážit. Je to drahokam a nástroj, který nám přinese prožitky, jaké si jen jsme schopni představit. Každá naše buňka
si je vědoma sebe samé a se všemi ostatními buňkami tvoří dokonale propojený celek. Naše tělo stejně jako veškerá hmota je jen zhuštěná a zpomalená energie, o čemž byl přesvědčen i Albert Einstein. To, že je celý vesmír, veškerá hmota a každá částečka v neustálém pohybu, fyzika dokazuje. Čili vesmír je energie v pohybu, kterou formují myšlenky a emoce do poznatelného tvaru. Z toho vyplývá, že naše tělo vypadá podle toho, co jíme a co si myslíme a co cítíme ve
vztahu k sobě. Máme také dar hlasu, slov a zpěvu, čehož si velmi vážím. Láska, zvláště pokud jí prožíváme v těle, je čirý oheň, to všichni víme. Podle toho, jak se máme rádi a jak jsme otevření světu, ten oheň neustále proudí naším tělem a jsme nebo nejsme dokonale zdraví. Pokud energie neproudí volně, oběví se nemoc. Tak se promítají naše bolesti z našich vztahů a strach z různých věcí. To je celé tajemství nemoci.
Naše tělo je velmi pozoruhodné a těší mě, že také jedno vlastním.

Co je Země? Tak na to si každý z nás dříve nebo později odpoví. Všichni víme, že je velmi velmi krásná a také životodárná. Je také velice živá a já tvrdím, že je to nádherná, velmi láskyplná, trpělivá a moudrá bytost. Lze to cítit. Lze s ní dokonce komunikovat. Vědci na to pomalu přicházejí. Přírodní národy po celém světě si tento fakt dávno uvědomují jako samozřejmost a mi to můžeme cítit hned teď.

Na závěr chci požádat všechny, kdo tu mají svůj domov, aby na něj více myslely a chránili jej. Co se stane, když si člověk, sedící na stromě, uřízne větev, na které sedí? Co se stane, když si otrávíme vzduch a vodu, vypleníme lesy a půdu zastavíme domy? Spadneme tak jako z toho stromu a bojím se, že dno je velmi hluboko.
Naše krásná matka Země nese jméno, které dostala od starých Řeků, Gaya.
„Milá Gayo, chvála Tobě“