Věřila - nic víc, nic míň

Co ty smutné oči a nepřítomný pohled? Přesně ten pohled jako když tenkrát...Brr...to přece není možné, vždyť jsem věděla, jak moc mi to ubližuje.Tolikrát jsem si říkala, že už víckrát ne.Marně...
Prostě je to zase tu a já nejsem opět vítěz.Jsem pouze ta, která se tváří jak je spokojená, šťastná a usměvavá.Jenže všechno je jinak, a trpím tím jen já.Chtěla bych být chvíli sama, někam se schovat, aby mě nikdo nehledal.Mít na chvíli od všeho klid.
Bohužel se schovám tak maximálně před lidmi, ale před myšlenkami na tebe, ne.A o to je to horší.Ty si všude se mnou, a ani jsem Tě o to neprosila.Kdyby tak šlo se někomu svěřit...Ale věty typu- my jsme ti to říkali-my teď moc nepomůžou. Musí mi stačit slzy, kterých jsem Ti věnovala nespočetně, s nadějí, že mě snad jednou zachrání.
Jasně, vím, že jsi takový. Jen jsem naivně doufala, že budu ta, kvůli které se změníš. A budu tak moci všem, kteří pochybovali, dokázat, že se spletli.Věřila jsem v sebe, tebe...v nás.
Jenže ty si najednou přijdeš a řekněš: "Víš ona..."
A já musím zapomenout, protože moje: " Víš, já..." už Tě dávno přestalo zajímat.Pokud tedy někdy vůbec...