Naděje umírá poslední...ale umírá!

Každé ráno, ještě před tím než vyleze z nory první ještěrka a v celém okolí je slyšet jen vítr, chodívá k útesům. Sedá si na mokrý kámen a sleduje vycházející slunce na obzoru. Každý den jí z očí zářila taková nepopsatelná touha, nebyl to stesk ale spíše touha po něčem, co dosud nepoznala. Věděla, že je to nedosažitelné, avšak přesto to bylo pro ni to nejdůležitější. Její ústa se chvěla. Často chtěla něco říct, ale nemohla ze sebe dostat ani hlásku, sama sobě bránila…snad si ta slova schovávala pro někoho, kdo možná ani nepřijde.
V ní žila ale jistá naděje, kvůli které každé ráno chodívala za sluncem, a bez té naděje by byla slabá jako ostatní. Zdálo se, že očekává od slunce, že ji něco přinese, a i když ono nic nepřineslo, jí to nevadilo. Pokaždé v nové naději doufala v další ráno.
Často celé dny promlouvala s příbojem vln, ale obvykle ji jen rozčilily. Snažily se jí její víru vyvrátit a vnutit, jak říkávaly, nějakou opravdovou.
A tak šel život dál, ona dál sledovala slunce, které jí nic nepřinášelo, a opět celý den procházela pobřeží s tajným přáním dostat něco od moře, když své tajemství nezískala od slunce. I když byla její víra zpočátku silná a stále posilovaná odporem být jako ostatní, nešťastná a ´zvyklá´, časem slábla.
Jednoho dne nepřišla. Nesčetněkrát již slunce ozářilo mokrý kámen ale vždy prázdný. ´Kde je ta dívka? ´smutně šumělo v každé vlnce narážející na útes. Ale odpověď nepřišla. Byl slyšet jen vřískot racků a šustění listů z nedalekého lesa.
Potom se vrátila. Zase brzy. Noc teprve začala blednout a na svět se dralo mlhavé ráno. Dnes ale první paprsky slunce dívka neuvidí. Vlny mají svou odpověď a vymílají dívce již navždy mlčenlivá ústa v bláznivé naději, že ji snad zachrání. Kámen zůstal tedy sám již napořád, jediný kdo na něm bude usedat je slaná voda a pár spadaných listů.