Jako temná loutka

Den první
5. 12

Věděl, kde na ní čekat. Věděl, jak vypadá - zmuchlaný novinový výstřižek s její tváří stále svíral ve spocené ruce.
Nástupištěm proudily davy lidí.
Vysokoškoláci se strhanými tvářemi, maminky s dětmi překypujícími energií, důchodci o holích i lidé cestující za prací, nebo za zábavou.
Ale on je nevnímal, stále si otíral čelo a třesoucími se prsty rozkládal a zase skládal ten cár papíru.
Uběhla hodina a ona nikde.
Za celou dobu se nepohnul z místa, jen přes nespočetně hlav zíral na velké vchodové dveře.
Ten den se neukázala.

Den druhý
6. 12

Stoupl si nenápadně do rohu haly a čekal, až přijde.
Šála mu visela skoro na zem, černá čepice zakrývala obočí stažené soustředěním a tmavý kabát, původně zapnutý až ke krku, nyní našel své místo na zábradlí, hned vedle něj.
Každou chvilku mu zrak sklouzl ke zlatým hodinkám na levé ruce a zamračil se.
Hodina.
Dvě.
Tři.

Nepřišla.

At‘ už byly důvody její nedochvilnosti jakékoliv, byly i s obrovským prásknutím dveří zapomenuty hned jak vešla.
Okamžitě, v setině sekundy jí poznal.Dlouhé, jemně zvlněné vlasy jako by za ní vlály když ve slušivých křiklavých šatech a modrém svetříku proběhla halou a zmizela kdesi v davu na nástupišti.
Okouzlen vlnou barev a lehkou, květinovou vůní , která se díky ní linula nástupištěm,zůstal na chvilku ochromeně stát.
Když jí o pár okamžiků později marně hledal mezi tou hordou lidí a houkání vlaků mu začínalo lézt na nervy, úplně promrzl, Kabát, který si nechal uvnitř, stihl už někdo odcizit.
Dalo se to čekat, na Londýnském vlakovém nástupišti nikdy nevládl klid a mír.
Opět odešel s prázdnou.

Den třetí
7. 12

Už znal jméno ulice, ve které bydlí, dokonce i popisné číslo domu.
Stačilo málo, stačilo se jen zeptat nadřízených a město by bylo odhaleno.
Jenže to by nebyl on, on chtěl adrenalin, celá tahle hra ho vzrušovala a dávala jeho úkolu nový rozměr.
Bavilo ho to, poprvé, za tu dobu co to dělal, ho to bavilo.

Dokonce věděl,v kolik hodin přijde, tentokrát na sto procent a taky se na to připravil. Už nestál v rohu, očekával jí u dveří vedoucích na venkovní nástupiště.
Dnes to muselo vyjít.

Jeho čichové bunky zasáhla ona omamující vůně a přesně v tentýž okamžik se mu kolem krku vrhla drobná blondatá žena a zabránila mu tak ve výhledu.
,, Ach Tome, Tome, myslela jsem, že tě už neuvidím!“ Její hezký,úzký obličejík zářil radostí.,, Pověz, jak se vlastně máš? Promiň, že jsem se tehdy neozvala,ale to můžeme zapomenout, nechceš si jít sednout někam do kavárny? Chystala jsem se sice domů, ale to počká…“ brebentila a stále se vesele usmívala.
V tu chvíli by svou ,,Starou známou“ nejraděj uškrtil.
,, Alice, byla bys tak hodná a …“ začal, ale už bylo stejně pozdě. Tři vlaky venku naráz zahoukaly a každý se vydal svou cestou.

Znovu mu utekla.

Den čtvrtý
8. 12

Umínil si, že je to naposled.
Že bude muset vymyslet něco jiného, že tohle je poslední šance.
Už po čtvrté vešel do haly a našel si vhodné místečko.

Vyčkával.

Přesně ve čtyři pomalu otevřela vchodové dveře. Její vlak odjížděl až kolempůl páté,tedy pokud jela stejně jako předešlý den. Posadila se na lavičku pár centimetrů od něj a v ruce si napůl přeložila jízdenku.
Zatajil dech.
Byla krásná, krásnější než na pomuchlané novinové fotografii, krásnější než v jeho představách.
Všimla si jeho zkoumavého pohledu a usmála se na něj.
Nečekal to, sklopil zrak a čepici stáhl ještě víc do čela.
Uběhlo pár předlouhých minut, neodvážil se ani hnout, jen aby mu znovu neutekla a nezmizela v davu.
To už dnes nemohl připustit.

Když chraplavý hlas z reproduktorů oznámil odjezdy tří různých vlaků , zlehka se zvedla a pomalým krokem zamířila ven. Nenápadně jí sledoval, ačkoli v ruce svíral její zapomenutou jízdenku, ačkoli už díky tomu věděl, kam přesně jede,přesto se za ní plížil.
Bylo v plánu, aby si všimla, že o ní má zájem.
Když nastoupila do rychlíku a ten se za ní zavřel, otočila se a prosklenými dveřmi se na něj podívala.
Usmála se, veselým, zvídavým a hravým úsměvem a než se vlak rozjel, stihla mu ještě zamávat.
Spokojeně si stáhl čepici, stejně mu začínalo být horko a taky se usmál.

Byl snad zamilovaný?
Miloval její upřímný úsměv, jemné vlasy,podmanivé, zelenomodré oči…
Ne.
Nesměl.

Den desátý
14.12

Bylo lehké se vetřít do její přízně. Dnes, už nejméně po páté, si sedl do stejného kupé a dal se s ní do řeči.
Byla Šťastná, snad i zamilovaná, Alex, jak se pod falešným jménem představil, se jí líbil.
Netušila, že jí pokaždé sleduje až domů a i kdyby ano, nejspíš by jí to nevadilo.

,, Kathleen, nezašla bys na krátkou procházku? Dnes si ssebou vyjímečně nenesu práci domů…“ zeptal se s milým, upřímným úsměvem.

Hrát uměl opravdu dobře.

,,Proč ne?“odvětila a mrkla na něj ze spod řas.

Den patnáctý
19.12

Venku právě padal první sníh. Bylo chladno, studený vítr bodal do zrůžovělých tváří a jejich spojených rukou.
Usmál se. Měl rád zimu, měl rád Vánoce, rozdávání dárků a společné pití grogu…

,,Budeš tedy na Štědrý večer se mnou?Prosím…“ zaškemrala Kat.
,,No…myslím, že ano.“
Od začátku tušil, že to připadne právě na tenhle den. Nevadilo mu to, naopak.
Nechápal, jak se do něj mohla tak bezhlavě zamilovat po pouhých pár dnech,ale byl rád.

Všechno vycházelo podle plánu.

Den dvacátý
24. 12

Ležel na zemi a tiskl její nehybné tělo k sobě. Vlasy měl zalepené krví - její zasychající krví.
Na sobě neměla už vůbec nic, karmínově rudé šaty, šaty stejné barvy , jakou byla potřísněná podlaha , ležely kousek od ní, roztrhané a zničené divokým zápasem.
Zaschlé slané cestičky jí zdobily tvář, jako nedávná památka po pláči. Mrtvé oči stále doširoka otevřené, s výrazem naprostého zděšení , šoku a zoufalství.
A přeci byla pořád krásná. Jeho druhé, zvrhlé já se teď tetelilo blahem. Užil si a navíc vykonal svou práci.
Dostane zaplaceno, na její drobnou existenci se brzy zapomene a vše bude v pořádku.
Pohladil jí po tváři, prsty labužnicky přejel po pootevřených rtech a ztěžka se zvedl.
Sebral svůj telefon ze země a vytočil krátké číslo.

,, Markusi? Vyšlo to. Jen zavolej někoho kdo po mě uklidí. Dík.“
Zaklapl ho,naposled se pokochal pohledem na její nahé tělo a odešel.

Zimní vítr se do něj opíral vší silou, jako by ho tlačil zpět k onomu domu, zpět do malé místnůstky s vánočním stromkem a dosud nerozbalenými dárky.
Nevšímal si toho, nasedl do nenápadného modrého auta, nasadil černou čapku a zmizel ve večerní mlze.

Cítil pocit viny? Strach? Byl sám sebou zhnusený?

Ne.

Nájemní vrazi přeci nesmějí mít emoce. Nájemní vrazi jsou jenom placené loutky.

Stejně jako on.