Sbohem

Vždycky jsem si přála vidět, co uděláš, až odtud odejdu. Zdali budeš truchlit a zapomeneš žít, anebo Tě bude utěšovat má nejlepší kámoška. Oba víme, jak to myslím. Víme to všichni tři. Já vám věřila a vy jste mě zradili. Milovala jsem Tě víc než sis zasloužil. A proč? Jí jsem si vážila jako sestry. Jenže sestry Ti neberou snoubence. Věřila jsem, že je to jen poblouznění a nechtěla jsem si přiznat, že je to něco víc. Jak velké bylo překvapení, když jsem přišla domů dřív. Dvě nahá těla se zmítala v rozkoši. V tu chvíly se mi zhroutil svět. Ty a ona a já ve dveřích. Já ve dveřích s pozitivním těhotenským testem v ruce. Znala jsem to jen z filmů a myslela si, že se mi to nemůže stát. Moc jsi mi pomohl při rozhodování, když jsi prohlásil "Miláčku to není tak jak to vypadá". Nechtěla jsem skončit takhle, ale jinak to nešlo. Jako bys mi vyrval srdce se slovy "už ho nepotřebuješ". Pomyslel jsi, ale na naše dítě? Aha, já zapomněla. Tys byl velmi zaneprázdněn na to, aby sis všiml, že něco není v pořádku. Kdybys věděl, jak já se radovala, když jsem zjistila, že nebudeme dlouho jenom my dva. Přála jsem si říct Ti to sama. Ale teď je pozdě. Zděšená, znechucená a zklamaná jsem upustila ten test a utekla jsem pryč. Bloudila jsem městem a přemýšlela jak od tebe odejít, abych neviděla ty vaše tváře. A nejednou jsem to uviděla. Objevilo se to přede mnou a já přes slzavý závoj uviděla cestu pryč. Stála jsem na starém, nepoužívaném a zapomenutém železničním mostě. Rezavá konstrukce čekala až ji někdo zase lidem připomene. Dnes se dočkala. Stojím na kraji a dívám se dolů na silnici. Pode mnou projíždějí nákladní i osobní auta. Najednou projel motorkář a k němu se vinula jeho přítelkyně, a teď projela dokonce rodinka s dětmi. Na střeše auta mají kola a stan. Jedou asi kempovat. To my mohli taky miláčku. Zapomínám na život. Vytrpěla jsem si dost v dětství, na střední se nějakej kluk vsadil, že mě dostane do postele. Dostal a já trpěla celé ty roky než jsem odmaturovala. Všichni si na mě ukazovali a smáli se. Chtěla jsem odejít z toho hrozného světa. Ale pak jsi se objevil Ty. Utěšoval jsi mě a říkal, že jsem nádherná. Ráno jsi mi nosil snídani do postele se slovy " Vstávej lásko, slunce se na tebe přišlo podívat." Jak já Tě milovala. Chtěla jsem s tebou strávit zbytek svého života. Potom se na oslavě mých narozenin objevila ona. Já ji pozvala a chtěla Ti ji představit. Tak tohle je ona, moje nejlepší kámoška. Jak snadno se stala i tvojí nejlepší kámoškou. Přelézám zábradlí. Stojím na kraji mostu. Srdce mi bubnuje tak rychle, jako když se mě poprvé dotkl. Chytám se za břicho a žádám mé dítě, které se nikdy nenarodí, za odpuštění. Zavírám oči a hluboce dýchám. Rukou se pouštím zábradlí. Jen jeden krok, krok do tmy nebo světla, hlavní, že je poslední. Jeden krok a bude po všem. Několik centimetrů od věčného pokoje. Letím volným pádem na vozovku a hlavou se mi promítá celý můj život . Když si to teď vidím znova, uvědomuji si, že můj život byl jedna velká propast. Propast, která pohltí všechno hezké. Jako bych padala celou věčnost. Konec. Najednou obrovská ohlušující rána a hned nato neuvěřitelná bolest. Dopadla jsem na zrovna projíždějící dodávku, která mě odhodila několik metrů od silnice. A tak tu ležím v kaluži krve. Je všude kolem. Smůla, že nejsem mrtvá. Cítím obrovskou bolest. Nemůžu dýchat. Jako bych neměla plíce. Cítím se jako rybka, kterou nechápavé dítě vytáhlo z akvária. Pokouším se pohnout nohou. Necítím je. Břicho a hrudník jsou roztrhané do masa. Vidím rozmazané siluety nějakých vyděšených lidí. Mluví na mě, ale já se jen hloupě usmívám. Skoro nic neslyším. Představuji si, jak by ses asi tvářil. Mrzí mě, že tu nejsi. Chudáci lidi, co jsem jim spadla na auto. Myslí, že mě zachrání. Ale já vím, že ne. Sanitka nedorazí včas. Jeden z nich se ke mně nahýbá a já mu chci něco říct. Pokouším se mluvit, jenže místo slov mi z úst vytéká krev. Pár slov však stejně slyší. Neví pro koho jsou určeny. Přestávám vidět. Už neslyším vůbec nic. Bolest mě opouští a já s úsměvem na tváři vím, že je konec. Po tvářích mi stékají slzy. Srdce mi už skoro nebije, puls nehmatný a přestávám dýchat. Moje tělo je jako led. Cítím, že tam to bude jiné, lepší. Kolem mě se začíná rozprostírat světlo. Na konci jsou postavy, které na mne mávají a já se klidně pouštím za nimi. Smrt je odměna za ten vytrpěný, hrozný život. A věř, že i v márnici na tom chladném stole, budu mít v ústech pořád ta slova: Sbohem, má lásko.