Vzpomínko...

Malými prstíky mu vjela do vlasů a jemně je vískala. Cítila tu známou vůni jeho šampónu, která jí zůstávala na rukou. Tu vůni, se kterou se jí vracely ty nejkrásnější vzpomínky na dobu, kdy byla doopravdy šťastná. Teď přežívala v období mezi vzpomínkami a nadějemi na lepší život. Jenže ty vzpomínky už pohřbila a prý naděje umírá poslední, takže jí zbylo jen doufat. Doufat, že se všechno spraví a ona bude opět šťastná. Jenže teď to bylo jiný. Natolik jiný, než aby se mohla smát. Noc co noc plakala do polštáře a přemýšlela o smyslu života. Nebo spíš té parodie na téma osud. Smutek, vztek, lhostejnost. BEZNADĚJ. Jediné přání bylo tak prosté a tak nesplnitelné. Jak moc si přála prožít si to štěstí znova a znova. Na druhou stranu věděla, že potom by se toho pocitu pádu do propasti už nikdy nezbavila. Nejdřív ten nádherný let ke hvězdám, po kterém následuje dlouhý pád do hlubin. Nejtemnějších hlubin zjizveného srdce. Přesto si pohrávala s myšlenkou posledního polibku na dobrou noc. Něco jako poslední requiem pro tebe, má vzpomínko. Vzpomínko na minulost, vzpomínko na budoucnost, vzpomínko na štěstí, vzpomínko na stesk, vzpomínko na polibky, vzpomínko na doteky, má jedinná vzpomínko na lásku. Černovlasá vzpomínko se zelenýma očima. Jenže vzpomínky jsou jen vzpomínky a život má jít přece dál. Tekly jí po tvářích velké kulaté slzy a přitiskla se k němu silněji. Nebyla to sice její černovlasá vzpomínka, ale byl teď všechno co měla. Pohladil ji po vlasech a chytil ji silněji. Cítil, že ta malá v jeho náručí se trápí, ale nedokázal jí pomoci...