Na smrt

-"Hej! Kam to běžíš?!", zavolala Daniela od vchodu.
Byla ve vysokém vybydleném věžáku. Vběhla sem za klukem, který jí připomínal jejího nejlepšího kamaráda.
-"Slyšíš mě?", zavolala směrem nahoru. Ale on pořád běžel výš.
Rozeběhla se za ním.
-"Počkej na mě."
-"Jdi pryč." zavolal na ní. V tom hlase poznala Ondru.
-"Ondro. Proč to děláš? Co si chceš dokázat?"
-"Do toho ti nic není." řekl a nahnul se přes zábradlí. Dělila je jenom dvě patra. "Odejdi".
-"Ne. Nepůjdu."
Ondřej se znovu rozeběhl. Danča v mžiku zareagovala. Přidala na rychlosti, avšak Ondra už byl na střeše. Rychle přešel ke kraji. Rozhodl se pevně. Nadechl se. Naposled. A vykročil. Náhle ho zezadu popadla něčí ruka a stáhla ho zpět. Společně dopadli na tvrdý beton.
-"Auu… Co to děláš?" vyjekl na ní.
-"A co tu děláš ty? Proč to děláš?"
-"Do toho ti nic není."
-"Ale je. Jsi můj kámoš."
-"Jo… Kámoš…"
-"Nejlepší…"
-"Takhle mě berou všechny holky."
-"Co bys chtěl víc? Ke mně ses nikdy nechoval jinak. Jenom sis se mnou pohrál."
-"Ale miluju tě."
-"Cože? To myslíš vážně…?"
-"Ano. Miloval jsem tě od první chvíle, co jsem tě uviděl."
Zadívala se do jeho hlubokých zelených očí. Viděla v nich upřímnost. Po letech smíchu a ironie v nich viděla pravdu. Přitáhla si ho k sobě a políbila. Toužila zase cítit jeho rty, dotýkat se jeho tváří…
-"Pojď se mnou…" zašeptal.
-"Kam…?"
-"Na smrt… Jen my dva… Spolu…"
-"Ale…"
-"Miluješ mě?"
-"Ano, tak tu zůstaneme. Oba."
-"Prosím. Pojď." zvedl se a podal jí ruku, aby mohla vstát.
Postavila se na nohy.
Ruku v ruce vykročili ke kraji.
-"Opravdu to chceš?" zeptala se Daniela.
-"Ano. Z celého svého srdce."
Podívala se dolů....
-"Miluju tě." naposledy ji políbil.
-"Miluju tě." řekla a pohlédla do Ondrovo očí, bylo těžké přijmout, že je už nespatří...
Nedívali se vpřed, ale na sebe. Nadechli se a vkročili do prázdna…