Pro ni

Je to už hrozně dávno, co jsem chtěl napsat tenhle příběh. Vlastně teď ani nevím, o čem by měl být. Snad to bude jenom skupina úvah, či prostě věty náhodně spředené dohromady. Nechci nic jiného, než aby se lidé pozastavili a zamysleli se. Třeba je to pravda, třeba má pravdu. Chci, abyste viděli, to co sem viděl já, a zároveň i prožíval, když sem tyto řádky psal. Chci ve vás vyvolat pocit, takový, který byste ucítili mnohem víc, takříkajíc hlouběji pod kůží, než chlad zimní noci, nebo strach z neznámého. Doufám, že se mi to povede, avšak posoudit to, zbude jen a jen na vás.

Slyšíš? Ne, neslyším, dívám se na pár kovových sloupů a nemůžu z nich spustit oči. Vidím jen je a nic jiného. Okolí se mi zdá nedůležité, nepodstatné, jakoby ztracené v mlze. Přemýšlím. Přemýšlím o všem možném. Vidím chvíle, které jsem prožíval před lety, vidím, jak jsem se radoval, i jak sem v koutku místnosti se sklopenou hlavou naříkal, nad neštěstími. Prožil jsem toho spoustu. Jestli pak si pamatuješ, jak jsme se smáli všemožným hloupostem? I když už jsme byli dospělí, chovali jsme se jako děti. Teď jsou tu jen tmavé barvy a stín, a ty železné sloupy. Za sebou cítím tvoji přítomnost. Naučil jsem se ji znát. Vždycky pro mě byla taková tajemná a kouzelná. Jako by si byla čarodějka. Ne taková ta zlá čarodějnice co míchá všemožné lektvary, aby lidem doslova otrávila život. Naopak. Ty si ta okouzlující kráska. Miloval sem pohled tvých očí, jak se na mě dívali. Neznám krásnějšího pohledu, než když si slečna jako ty říká o polibek. Vždy sem to považoval, za nejkrásnější věc na světě. O každé chvilce, kterou jsem s tebou strávil, jsem klidně mohl říct, že to byla ta nejkrásnější v mém životě. Všechno bylo pořád tak nové. Jsem rád, že si tu teď se mnou. Určitě mi pomůžeš, nebude to tak těžké. Vychováme spolu děti, lásko. A budeme mít krásnou rodinu. Jsme pro sebe zrozeni, oba to víme. Bylo to jasné už tehdy, když jsme se poznali. Nebylo to lehké, a mnohdy to tak nevypadalo, ale jinak to dopadnout nemohlo. Nikdy bych nedokázal milovat někoho tak, jako tebe. A ty si na tom byla stejně. I když si ztrácela pevnou půdu pod nohama, věřila si a věděla přesně to co já. Neměli jsme to lehké a je to tak dobře. Všechno to krásné jsme si museli zasloužit a bylo to tak pro nás mnohem hezčí a intenzivnější. Byl sem na tebe hroznej, a ty si to vydržela. Chovala ses ke mně strašně, ale já ti odpouštěl. Nebyla to hloupost. Bylo to nejčistší, co na světě je. Byla spousta písniček, co byli jakoby o nás. Tolik pravdy jsme v nich našli. Chtěl jsem ti toho spoustu říct. A nikdy sem to všechno nestihl, tak jsme se museli sejít znovu a znovu. Byla si můj svět a já jsem byl tvůj, stejně jako dnes. A tak to napořád bude. Vím to. Víme to oba. Vždycky tu bylo pouto, který nešlo rozdělit. A vždycky bude. Nikdy by jsme si nedokázali říct poslední sbohem. Nikdy si je neřekneme. Pořád budeme spolu. Navždy se budeme milovat. Teď se směju, když si vzpomenu, jak si se bála toho slova navždy. Nechtěla si o něm ani slyšet, asi sem byl hloupej, když sem v to naivně věřil, ale tak nějak sem doufal, že to máš stejně. Vím, že máš. Au. Bolí to. Držíš mě za ruku. Jako si mě vždycky držela a byla si hrozně nespokojená, když jsme neměli prsty propletený, jak si chtěla. Nejroztomilejší stvořeníčko na světě. To si pro mě byla. I teď si spravuješ palečky, abychom se drželi správně. Trdýlko sem ti říkal, když si vymýšlela věci, za který by se děti nemusely stydět. A ty si se nestyděla. Nikdy. Prostě si taková. Úžasná. Myslel jsem na spoustu špatných věcí, co se nám přihodily, ale těch krásnější bylo mnohem víc. Nebo prostě byli silnější. Vlastně nás nikdy nikdo nemohl rozdělit. Mám na to všechno divný pohled. Nikdy si nemohla cítit to co já. Nikdy jsem pro tebe nemohl znamenat tolik, co ty pro mě. Aspoň si mi to nikdy neřekla. Vždycky si byla rozumnější než já, a pořád si. Máš na všechno lepší pohled. Si střízlivější, zkušenější. Ale já kvůli tobě blázním rád. Rád tomu všemu věřím, rád v to doufám. Au. Když jsem tě poprvé uviděl, napadla mě básnička. Napsal sem ti ji. Máš dokonce i obrázky co sem nakreslil. Jako první kluk sem ti dal kytku. Ani nevíš, co znamenala, nebo víš. Víš, určitě to víš a věděla si, jenom sis to nechtěla připustit. Byli a jsou věci pro tebe asi důležitější, než člověk jako jsem já. Nedokázal sem ti to říct, to co jsem chtěl skrze květinu, do těch překrásných hlubokých očí. Všichni ví, že máš zvláštní oči. Všichni ví, že si zvláštní a jiná. Rád bych věděl, co se ti honí hlavou. Vím, že mi to řekneš. Chtěl bych, aby si mi to řekla. Aspoň jednou. Au. Už mi to neřekneš. Nikdy. Nechtěl sem slovo nikdy slyšet takhle. Bolí to. Drž mě, pevněji. Co to bylo? Voda? Ne, slza. Ty brečíš. Tvoje slzy mi padají na tvář. To bude dobré, lásko. Život půjde přece dál. Au. Všechno jakoby tmavlo. Jakoby vše kolem mě bylo zahaleno v mlze. Ale držím tvou ruku. Nic se mi nemůže stát. Jsi se mnou. Vždycky si byla. Nemůžu bez tebe být. Nemůžu bez tebe žít. Tolik věcí bych ti chtěl říct. Teď. Naposledy. Už nemám sílu mluvit. Díváš se na mě, a brečíš. Ne lásko. Nesmíš brečet. Taky bych plakal. Už neucítím to pohlazení jarního vánku, jak se prohání krajem. Nebudeme se spolu dívat na západ slunce. Nebudeme se spolu koupat ve vaně. Tvoje vlasy mě hladí. Cítím tu jemnost, jako jsem ti je vždycky spravoval, když se ti neposedný pramínek svezl do tváře. Au. Už tu bolest dál nevydržím. Vždycky sem chtěl žít i zemřít pro lásku. Chtěl jsem najít takovou, pro kterou by stálo za to zemřít. Našel jsem ji. Miláčku. Tak moc sem tě chtěl takhle oslovovat, pořád. Jsem tu, s tebou, a pro tebe umírám. Ještě před chvílí jsme se dívali z okna. Ve špatnou chvíli na špatném místě. Na poslední chvíli sem si všiml toho, co tě chtěl zastřelit, policista už ho nestihl zastavit. Musel sem skočit do střely. Musel sem tě zachránit, nedokázal bych bez tebe žít. Byla, jsi a vždycky budeš moje všechno. Měli jsme spolu tak málo času, a dřív jsme si ho ani nevážili. A teď je to všechno pryč. Umírám ti v náručí, tak jsem vždycky chtěl. Příliš brzo, ale hlavní je, že ty budeš žít. Ty musíš žít. Vzpomínej na mě, a stejně jako já nemysli na to špatný, ale na to krásný. Bylo toho málo, ale přesto moc. Au, ta bolest je už nesnesitelná. Ty železný sloupy, to je zábradlí, u kterýho jsme stáli. Pevně mě držíš v objetí, chtěl bych se ti podívat do očí. Naposledy. Ne, nevidím tě. A už nikdy neuvidím. Sbohem, má lásko. Počkat, můžu se nadechnout, slyším sanitku. Slyším tebe, jak křičíš. Nééééé. Co by si dělala, kdyby si mě viděla jít ti naproti, v krásným rozkvetlým parku? Viděla by si, co vidím já? Byla by si taky tak vděčná, jako já za to, že sem tě mohl mít? Teď ztrácím všechno. Jak dlouhá je ta chvíle posledního nádechu. Vidím scény z celého mého života. Tady, jedna zůstala… Strom, a ty vedle něho. Tak, jak sem na tebe vždycky myslel. To nejroztomilejší co sem kdy v životě viděl. Tehdy sem tě musel políbit, poprvé. Ta scéna mi nejde z mysli, poslední co v životě vidím. Poslední pevný sevření ruky…vydechl sem slova…ty víš, co sem ti chtěl naposled říct…
Ruka mu povolila a oči zkameněly. To, bylo poslední, ale opravdu poslední sbohem, jaký ji za života dát nedokázal.