Zlomená křídla 14 - Mysl versus srdce

Snad už po sté navštívila hrob svého bratra. Tentokrát tu ovšem nebyla pro něj, teď potřebovala klid na přemýšlení.
Cítila hořkost v duši. Azrael a Tristain. Taková zrada. A ona andělovi začala věřit, možná ještě něco víc. Snad si to ani raději nepřipouštět.
Ač nechce, začnou se jí po tváři kutálet slané perly, který ji kapu na černý kabát.
„Sakra,“ začala si duchu nadávat a zaryla své dlouhé nehty do dlaně. Cítila bolest, ale nepomáhala jí se odpoutat od svých myšlenek.
Včera byl úplněk a ona zas nenašla tu zablešenou bestii! Opět jí pronikla mezi prsty. Opět se stala další vražda. Díky tomuto faktu v ní vztek akorát tak vzrůstal.
Dříve se smála všem, kteří některé situace řešili až moc impulsivně, ale poslední dobou byla jako oni. Spadlo toho na ní nějak moc. Bratr. Azrael. Tristain. Ona sama.
Přestávala si rozumět, přestávala chápat svoje potřeby. Jako by si byla cizí. Úplně jiný člověk. Ale to až v několika posledních měsících. Od té doby, co zemřela její půlka srdce, od té doby, co našla náhradu v podobě Azraela. Blízkou osobu, na kterou se mohla spolehnout.
Tedy alespoň si to myslela. Ježe pak ho načapala s tím vlkodlakem, který s ní bojoval a zbaběle utekl.
Zavrčela, až se pomalu lekla sama sebe.
„Bratříčku, neplakej, i já se směji – musím.“ Zašeptala a přejela dlouhými bílými prsty nápis na hrobě.
A v tu chvíli ji napadla myšlenka, kterou by asi nikdy jindy nevyslovila. „Co křídy Tristain není vrah? Přeci by jí Azrael nezradil. Je anděl.“
„Ale kdo jiný?“ ozval se hlásek pochybnosti.
„Musím si promluvit s Azraelem.“ Rozhoda se pevně a na tváři se jí objevil úsměv.
Ale opět zmizel. „Samozřejmě, že to byl Tristain. Kdo jiný. A Azrael je podlý. Co jiného čekat od anděla smrti.“
Shrnula to nakonec. Otázkou je, zda pravdivě.
Kanály.
To je území vlkodlaků, kolem kterého bloudila. Jenže pod Paříží se nachází neuvěřitelná změť cest kanálů. Hotové bludiště, které není možno v jednom uhlídat.
Měla počkat na jinou příležitost, vyčítala si.
Ale opravdu? Pomohl by to?
„Stejně bych měla Azraela navštívit.“ Nedá jí to. Srdce přeci jen říká něco jiného.
Kdyby k němu alespoň nebyla tak citově připoutaná.
Ne, není to láska. Ale ani přátelství.
Snad něco mezitím, jenže to doposud nikdo nedefinoval, takže ani neví, jak má své city pojmenovat.
Snad láska v přátelství?
To je snad ještě horší, jak láska samotná.
Zaslepuje vám oči dvojnásob a drásá srdce, když se něco nečekaného stane.