Pléd

Havrani se slétali spirálami k zemi…tak vznešení a neměnní ve své černé důstojnosti.

A přece…v jejich křiku, rytmicky zaznívalo jedno :
JSI SVOBODNÁ !!!

Aspoň ona to slyšela nebo si přála slyšet…slastné opojení TÍM pocitem…
Nemohla se odpoutat od lesklého peří a provolávání slávy…jenom pro NI.

…a přece…matně si vzpomíná…nebylo to vždycky tak…

Ten pléd…
smetanový pléd…tam v secondhandu na pražském Smíchově…

za zaprášeným sklem…uprostřed uválených plyšových medvědů…nenápadný,
ale toužící po její šíji…bylo jí zima…tehdy, toho říjnového dopoledne.

Neodolala, a vstoupila dovnitř.
Stál 150 korun, ale dala by snad i víc.
Zamilovala se do něj…do těch jemných oček ve složitém ornamentu, a dlouhých třásní.
Byl její…
Doma ho vyprala…něžně, v ruce v tom ošklivém oranžovém umyvadle.
Tak vulgární barva proti slonové kosti jemné příze…mazlila se s ním…

Byla ráda, že měla něco jenom pro sebe…tajného…no..tak aspoň trochu.
Usmála se.
Po dlouhé době…
Ale tak nějak to nestačilo.
Potřebovala s někým tu radost sdílet.

A pak…ano pak udělala tu osudovou chybu.
Šla, a ukázala ten nádherný šál svému muži !

Proč to udělala…když musela tušit, vědět…nebo snad právě proto ?

Řekl jí něco nelichotivého…cosi o hadru…pro staré baby…jasně, co jiného.
Jindy by se naštvala, pohádala se nebo vybrečela během sprchy v koupelně…

Ale ten den…jakoby něco prasklo, asi něco v ní…struna dlouho napínaná na nesmyslnou délku…možná jí konečně puklo srdce.
Ale neudělala nic hned.
To ne….neřekla na to nic.

Ničeho si nevšiml.
On, ani jejich dospívající syn…nebyla tam…jako vždycky.
Nebyla.
Rozplynula se…kamsi…do ztracena.
Trochu matka, ale vůbec žena…

Vešla do koupelny, šaty nechala spadnout na podlahu, vlezla do vany…
a pustila na sebe horkou sprchu…chtěla plakat, ale nebylo co.

Slzy vyschly…asi se vypařily…nebyly už…jako nejsou víly…jako nejsou pohádky,
které by tak ráda žila.
Nebyla už silná.
Náhle ….osud ji uchopil, a stalo se cosi…

Neskutečně krásného…opojného…slastného.
Uviděla se jako nádherná dokonalá žena…prohlížela si svoji postavu a žasla.
Jak to, že si toho nevšimla ?!

To musí vidět i ostatní !!!
Rychle se osušila, učesala...na rty použila temně rudou rtěnku.
Tu, na kterou si jindy netroufala.
Teď ji ale viděla jako jedinou možnost.
Byla tak nějak významně rudá…pro významnou chvíli.
Parfém…a nakonec - zabalila svoje nahé tělo do jemného plédu.

Barva slonové kosti kouzelně ladila s pletí zrůžovělou koupelí a vzrušením.
Ještě lodičky na podpatku, ze dna botníku.
Ty také nenosila…pro koho vlastně…?
Ale teď…teď…teď … proč ne.

Cítila se TAK velice jistá…věděla, co má a musí udělat.

Manžel se díval na televizi a přepínal z kanálu na kanál.
Syn seděl u počítače a zaujatě kličkoval v podzemním bludišti.
Každodenní realita.

nepotřebovali ji….namlouvala si něco, co nebyla pravda…a věřila tomu.

Bylo to naopak.

Ale neměla už z čeho brát.
Cítila se prázdná a plná k prasknutí současně.
DOST !!!, chtělo se jí křičet.
Ale neudělala to.

Potichu zavřela dveře – ničeho si nevšimli – a vyšla na chodbu.
Byl už večer, na ulici svítily lampy měkkým světlem, poletovalo barevné listí…
lidé se vraceli z práce…

A po chodníku…jeho středem, jako po přehlídkovém molu, kráčela ONA.

Pléd ji hřál, nebo si to aspoň myslela, ne ona to tak cítila, bylo to tak.
Oblečená neoblečená.
Holá ramena, hroty ňader bojovně pronikly oky příze…a díky tomu,
že pléd měl podobu trojúhelníku, nestačil ukrýt ani její tmavý klín…

Lidé ji míjeli a zastavovali se, cítila na těle jejich – jistě – obdivné pohledy.
Vychutnávala si ty chvíle, kdy byla najednou středem pozornosti.
Dělala to, co chtěla.
Byla svobodná…

A šťastná.
Nic na tom nezměnil ani zvuk sirény ani cesta Prahou kamsi na sever…

JE SVOBODNÁ !
Z okna pavilonu 33 okouzleně poslouchá havraní chvalozpěv a usmívá se.