Pane Salvatore - Po andělech?

Plavilo se to na kocábce stlučené z prken a hřebíků. Plavilo se to po zbouřeném oceánu zmaru, po padlé existenci svobody. Plavilo se to v mlhou zahalené vzpomínce na doby, kdy i sem dolétaly paprsky životodárného slunce. Plavilo se to stále dál a dál směrem, který ovládala jen voda a možná bohové, a ono stvoření očekávalo, co se před ním objeví. A je tam vůbec něco? Nebo už svět, který znal, definitivně padl? Nevěděl. Nevěděl nikdo. Je ještě vůbec někdo?
Pak se jednoho sychravého dne mlha rozestoupila a kocábka se úlekem až zastavila a jen se pohupovala na rozbouřené hladině. Před nimi se tyčilo vysoké město vystavěné na bílých útesech, jehož vrcholem byla megalomanská socha jakési podivné bytosti. Měla vousy, ach, jak podivné, a postrádala křídla. Stvoření na kocábce takovou bytost nikdy neviděla. Vůbec se nepodobala andělovi. Tak přeci jen se jejich svět už rozplynul? Tak přeci jen dali bohové druhou šanci jinému tvorstvu?