Říkáš, že pokud bys mohl létat, už by ses nikdy nevrátil

Říkáš, že pokud bys mohl létat, už by ses nikdy nevrátil...

Postava mladého muže mizí v dálce, postupně ji zahaluje snášející se mlha. Znovu odchází pryč, doufaje, že to tentokrát bude naposledy, že konečně najde smysl jinde. Doma už ho nic nedrží, tak nač zůstávat? Bolestivé vzpomínky mu akorát ubližují. Už nechce, ale vrátí se, jednou.

Já se to naučil, bratře... Ale není mi to nic platné, když svou radost nedokážu s nikým sdílet?

Ze zapuchlého baru se vyklopýtal opilec, párkrát zavrávoral, načež se mu podlomila kolena a on se skácel k zemi. Tvář si máčel ve špinavé louži, oblečení mu značně zapáchalo. Každý kolemjdoucí ho bral jako veš, nikdo si nevšiml jeho skrytých slz.

Ještě to nevzdávej, ještě nechoď!

Další ráno, další ponížení, další žebrání. Kontejner na konci ulice se hlasitě otevřel, muž z něj těžce vyskočil a počal tak svůj další den. Klekl si na rušnou ulici a vzepjal ruce, očima prosíc o nějaký ten zlaťák. Avšak ani jako den minulý, ani dnes mu nebylo přáno. Nevyžebral ani na pořádné pití, natož aby měl na jídlo. Jeho svět se točil jenom kolem alkoholu, neměl už síly žít normálně. Teď... když byl sám.

Bratře, čekám na tebe... je čas.

Parta pouličních chlapců si vyhlídla nemocného a slabého bezdomovce.. Užívali si pohled na jeho zubožené tělo, bili ho všude, kam se jim zachtělo... Až nakonec ho ubili k smrti. Bylo to kruté vysvobození ze stereotypního a prázdného života.

Už umíš létat, chceš se vrátit?

Ne.