Slunce svítí když se usmíváš

Slunce svítí, když se usmíváš

„Jméno?“, ozval se chraplavý hlas, ve kterém nebylo poznat komu patří.
„Jessi Steepsová“ odpovědělo děvče vystrašené, ale zároveň byla ráda, že tady už nemůže nikomu nic udělat. Byla tak vystrašená, že se do teď neodvážila otevřít oči.
Musíš otevřít oči, okouknout si terén.
Zahřměl jí hlas v hlavě. Přesto, že věděla, že 98% toho lidem táhne hlavou je absolutně neovlivní. Zároveň si taky říkala, že si zde nepřála být, aby nic neviděla, ale aby odčinila své chování. A konečně – otevřela oči.
Nebylo to nic, co si představovala, zkrátka brána, před kterou sedí nějaký muž a klade otázky, díky kterým by možná mohla jít dál. Zkrátka obrovská brána, jako od statku, kde bydlel strejda s tetou. Ale nikde kolem nepobíhali krávy, ani žádný jiný dobytek. Byl tu jen stůl s papíry.
„Věk?“, zachraptěl hlas toho muže sedícího u stolu.
„Je mi 16 let“, reagovala na otázku Jessi, která se už zotavila z prvního překvapení bran pekelných.
„Tak mladá a už si tě sem vzali?“
„Spáchala jsem hříchy, které někdo nestihne za celý svůj život a nikdo mě sem neposílal. Chtěla jsem tu být.“
„To vysvětluje, proč toho máš v papírech tak málo.“
Dosud si nevšimla, že nějaké papíry má. Možná, že kdyby si jich všimla něco by umazala, a nebo – a to by bylo pravděpodobnější – by do nich něco připsala.
„Nic tak hrozného tady napsaný nemáš.“
„Takže tam není nic o mé sestře?“ Při myšlenku na sestru se Jessi rozklepe.
„Ne, je tu jen, že zemřela 21.3. 2004 ve věku 21 let.“
„Žádný hřích ve spojení se mnou?“
„Ne ty tu máš jen drobné lži, odmlouvání rodičům, nic kvůli čemu bys musela projít branou do pekel.“
„Ale pustíte mě dovnitř, že jo?“
„A nechceš mi říct co se ti stalo, že tam tak nutně potřebuješ?“
„Nevím jestli byste mi to věřil a není to tak pěkný příběh.“
„Nikdy to nejsou pěkné příběhy, když chceš jít tam, kam chce opravdu jen málo lidí a příběhů už jsem slyšel spoustu. Nemyslím si, že zrovna tenhle bude tak výjimečný.“
„Tenhle příběh jste ještě neslyšel, to mi věřte.“
„Můžeš mi tykat, jmenuji se Lived, mám ve smlouvě, že dokud neuslyším příběh, který jsem si předtím nemohl ani vymyslet budu propuštěn a má duše bude volná. A ten, kdo mi ten příběh řek nastoupí na moje místo.“
„Událost, která vše rozpoutala se stala před půl rokem, když jsme jeli s tatínkem na Vánoční nákupy do Glasgow. Cesta byla klidná, trvala tak hodinu, víc ne. Najednou, zrovna v zatáčce jsme chytli smyk a prý do nás narazil nějaký asteroid nebo jinej hvězdném šutr. Vám, že tatínkovi se nic nestalo, ale mě museli operovat nějakou část mozku. Operace se zdařila a v prosinci už jsem mohla do školy, ale přece bylo něco jiné. Nejdřív jsem si toho nevšímala, dalo by se říct, že jsem to ani nevnímala. Probudila jsem se v nemocnici a bylo mi špatně, počasí bylo pod mrakem. Přišel ke mně doktor a zeptal se mě jestli je vše v pořádku, řekla jsem mu, že ano i když jsem měla slzy na krajíčku. To už venku začalo poprchávat. Když odešel rozbrečela jsem se úplně. Tenkrát jsem to ještě nevnímala, ale později jsem si to zacapala uvědomovat čím dál víc.“
„A kdy sis tím byla jistá?“
„Víš, Livede, v době, kdy jsem byla v nemocnici a potom i doma, jsem měla kluka. Když přišel na návštěvu, třeba jen na půl hodiny, byla jsem šťastná a zapomínala na bolesti. Jakmile vstoupil do místnosti obloha se vyjasnila a bylo i v listopadu 18 stupňů. Odešel a obloha byla zase plná mraků a zase byla zima. 28. listopadu 2003 mě pustily domů. Byla jsem hrozně šťastná, konečně jsem po necelém měsíci mohly běhat a radovat se tak, jako předtím. Lisey volala, že se na nás přijede podívat“.
„Kdo je Lisey?“ přerušil ji Lived.
„Lisey byla má sestra“ přiznala Jessi, „můžu pokračovat?“
„Jistě, nechtěl jsem tě přerušit.“
„Ona bydlela v Londýně a ještě studovala, my jsme bydleli v horách ve Skotsku, máma se odstěhovala, když mi byli 4 roky, tatínek říkal, že není kde je a odjela prý proto, že měla pocit, jako když něco zaspala tím, že se vdala moc brzy. Tatínek mi to řekl, kdy mi bylo šest, to jsem ještě mohla plakat, aniž bych způsobovala záplavy. To jsem ještě netušila, že za devět let budu mít takovou zodpovědnost. Lisey mi tehdy volala, že přijede na moje narozeniny v březnu. Tehdy mi bylo snad nejlíp co si pamatuji, sestru jsem neviděla od září a měla jsem jí hrozně ráda. Lékař říkal, že mám být dva týdny doma, ale pak že už můžu do školy. Dva týdny je hrozně dlouhá doba, obzvlášť když člověk neví jak se zavavit. Ale měla jsem štěstí, že za mnou chodily kamarádky a Kevin. 15. prosince jsem se konečně dočkala, cesta do školy mi netrvala dlouho. Když jsem dorazila sedla jsem si vedle Tabithy. Tabitha byla nejlepší kamarádka, o které jsem si myslela, že by mě nemohla nikdy zradit.
Tak šťastná jsem byla mezi spolužáky, jen škoda, že jsme nemohli blbnout ve sněhu, ten den bylo tak hezky, že veškerý sníh roztál. Následující dny byly ty nejhezčí, ani červencový den nebyl tak hezký jako ty, co byly právě v prosinci. Sice sněžilo, ale zem už byla ohřátá a téměř vše hned roztálo. A mě bylo taky dobře, jen jsem byla trochu zklamaná, že Vánoce nebudou bílé. Okolo 22. prosince začalo být opět oblačno. Já měla problému ve škole, nestihla jsem se všechno naučit a se spoustu předmětů jsem měla najednou horší známky než obvykle. A tak Vánoce byli přeci jenom bílé.“
„Tak si říkám, e konečně budu volný.“
„Já jsem s tím počítala,“ řekla Jessi a na tváři se i vykouzlil úsměv.
„Co jsem se vrátila ze zimních prázdnin, během kterých jsme byli navštívit Lisey v Londýně, bylo všechno poblíž Glasgow bílé. Kevin a Tabitha mi přišli oznámit, že pojedou na nějakou exkurzi do Ameriky. Exkurze měla trvat dva týdny. Byla jsem ráda i za ně, ale na druhou stranu mě mrzelo, že je tak dlouho neuvidím, Během těchto 14 dní mi oba posílali sms. Když byli pryč měla jsem spoustu času se učit a tak jsem si známky značně vylepšila, ale přesto jsem věděla, že na vysvědčení nějaká ta trojka bude.“
„Měla se spoustu času? Jak to?“
„Předtím jsem spolu chodily ven skoro každý den, díky čemuž mi asi z 5 předmětu vycházela čtyřka, ale to jsem neřešila, hlavní bylo, že jsme byli spolu. Když byli pryč byli jsme u tety a strejdy na statku, jezdíme tam hrozně málo. Setkání nebylo snad ničím výjimečným dokud se nedostalo na opožděné vánoční dárky. Bylo to hrozně fajn s tátou jsme jim daly ručníky a hrnečky s nápisem: nejlepší teta, nejlepší strejda. My vám dáme jen jeden dárek, velkej, ale je v něm víc než si myslíte. Říkal tehdy strejda. Zavedli nás do komory, kde ten náš dárček bydlet. Bohužel nebylo světlo a než jsme stačily najít baterku něco mě začalo kousat do nohy. Né, že by o bolelo, ale po 10 minutách hledání baterky mě to mírně přestávalo bavit. Když už se konečně rozsvítilo, viděla jsem jak mě žvejká malé štěně, malá fenka Leonbergra. Po dvou hodinách rozhodování jsme jí začaly říkat Libey. Ze začátku se ke mně Libey lísala, ale pak …“
„Ona něco vycítala?“, přerušil jí Lived.
„Dalo by se to tak říct, když jsem se jednou rozzlobila, už ani neví kvůli cčmu, byla bouřka a od té doby se mě bála, když jsem se k ní přiblížila, tak utekla. Když jsem jí měla vzít na procházku, málem se uškrtila, než aby šla se mnou. Ale piškoty a jinými sladkostmi jsem si jí získala zpátky. V pondělí 28. ledna 2004 se Tabitha s Kevinem konečně vrátili. Ukázala jsem jim Libey. Štekala.“
„Je normální, že pes štěká, když někoho nezná.“
„Pes možná, ale štěně ne. Ona na ně štěkala, vrčela a pokoušela se je pokousat. Bránila mě až moc vášnivě. Taky něco tušila. Oblaka zčernala, ale nepršelo. Tehdy mi došlo, že počasí se řídí podle nálad. Mých nálad. Když jsem byla smutná bylo pod mrakem, když se trápilo mé podvědomí bylo oblačno, když jsem byla naštvaná byla bouřka. Jenom když jsem byla šťastná bylo hezky.Nijak jsem toho nevyužívala, asi to ani nešlo a taky se mi nechtělo. Až do sv. Valentýna bylo vše v pohodě. Byla jsem šťastná. Naposledy šťastná. Chodila jsem s Kevinem ven. Sice méně než předtím, ale to mi nevadilo.“
„Když si nebyla venku s Kevinem, jak to že si nešla s Tabithou?“
„Šla bych, ale nikdy jsem se jí nedovolala. Když jsem jí psala zprávu, napsala mi výmluvnou odpověď, že nemůže. Žádné tušení jsem neměla, vždyť to byla moje nejlepší kamarádka. Na Valentýna mi Kevin řekl, že se mnou nikam nemůže, prý měl domácí vězení. Věřila jsem tomu, nikdo není svatý, ani on ne. Šla jsem se do města projít s Libey, říkala jsem si, že nebudu sama, když jde se mnou. Byli jsme se projít v parku, pustila jsem Libey, nechala jí proběhnout. Bylo jí jedno, že je na volno, šla u nohy jako kdyby uměla poslouchat. Najednou ucítila nějaký pach, asi jí byl povědomý. Rozběhla se za párem, co seděl poblíž. Líbali se Začala vrčet a jednoho z nich pokousala. Běžela jsem blíž, za tohle si zasloužila pořádný výprask. Už jsem byla tak metr před lavičkou, začala jsem na Libey křičet, ať ty lidi nechá. Ta holka se na mě otočila, zdálky jsem nepoznala, kdo to je, ale někoho mi připomínala.“
„Byla to Tabitha?“
„Jo, byla. Byla to ona. Ale zjistila jsem to až když jsem byla opravdu hodně blízko.“
„A jak to, že ti neřekla, že má kluka?“
„To mě taky zajímalo, ale neměla jsem čas o tom přemýšlet, nechtěla jsem, aby Libey utratily kvůli tomu, že pokousala nějakého kluka. Rozběhla jsem se k Libey a odtrhla jsem jí od toho chudáka, jeho džíny vypadaly stejně, jako oblečení postříleného vojáka. Pleskla jsem Libey přes zadek, tak, že zakvičela. Koukla jsem se klukovi do obličeje: Ke-Kevine, co-co tu děláš?, to byl zbytek mé slovní zásoby, které už se chtělo nějakou dobu ven. Koukla jsem se na dívku, která mi přišla tak povědomá – Tabitha – moje doposud nejlepší kamarádka a můj kluk. Byla jsem nešťastná a oči mi slzely bolestí a zlobou. Oblaka zčernala tak rychle, že Kevin i Tabitha utekly každý jinam, oba domů, každý do svého. Chvíli jsem koukala do míst, kde zmizeli. Pršelo. Libey na mě koukala pohledem, který vyjadřoval, jak je jí líto, že jsem na Kevinovu zradu přišla díky ní. Přikrčila jsem se k ní, pohladila jí: Promiň, nechtěla jsem ti ublížit.“ Někdy se vztah mezi člověkem a psem změní v jistý druh telepatie.“
„A jak si to měla ve škole? Říkala si, že sedíš s Tabithou. Snesli jste se?“
„Ve škole jsme mohli sedět každý s kým chceme, takže s tím jsem problémy neměla. Tabitha s Kevinem se mi to snažili vysvětlit, pokoušeli se mi omlouvat, ale já jsem se jim vyhýbala. Dalo by se íct, že celý týden po Valentýnu jsem probrečela. A nebesa brečela se mnou. Cel týden pršelo, v televizi varovaly před záplavami a u řek se začaly stavět barikády. Během toho týdne utonulo 5 lidí a 3 děti. Bylo mi hrozně, nenáviděla jsem se. Nesnesla jsem Tabithu, která mi před tím ulehčovala život. Její nejlepší kámoškou se stala Libey, neexistoval člověk, který by mě mohl pochopit. Těšila se až přijede Lissey, chtěla jsem jí to všechno říct.“
„Myslíš, že by ti to věřila?, Ahoj, jsem ráda, že si přijela. Chci ti číct, že počasí se řídí podle mých nálad?, Jak si myslíš, že by to vzala?“
„Nebyla by naštvaná, možná překvapená, ale víc ne.“
„A věřila by ti to?“
„Vždycky mi věřila nebo se tak aspoň tvářila. Než odjela do Londýna byli jsme jediný holky v domě, táta se vracel z práce pozdě a my se starali o dům, mohla jsem se jí svěřit se vším a ona věděla, jak mi pomoct.“
„Jak pomoct člověku, který neumí ovládat své emoce a způsobuje záplavy?“
„To jsem se nikdy nedozvěděla. Než přijela snažila jsem se na to nemyslet, nemyslet na nic, o čem jsem věděla, že mě rozhodí z míry. Nemohla jsem si poct, ale doktorský keci typu“ ,Ty jsi se nám rychle uzdravila, nebo: ,To je dobře, že jsi v pořádku,. Já nebyla v pořádku, kdo by byl v pořádku, když by věděl, že jeho pláč a nářek zabíjí lidi. Lidi, který za nic nemůžou.“
„Snažila ses svůj smutek držet na uzdě?“
„Jo, snažila. Ze začátku to byl jen smutek, ale později v mých emocích převládal vztek. Vztek na doktory, házela jsem na ně vinu, za to, co jsem. Vztek na sebe samu, vztek na všechno, co se mi nelíbilo. Svým vztekem jsem na zem sesílala blesky a hromy. A největší vztek, jsem měla na počasí.“
„Na počasí, které způsobuješ?“
„Jiný počasí jsem neznala, jednou jsem se koukala na počasí v televizi. Moje nálady se rozptylovaly podle toho, jak moc byly intenzivní. Byla jsem v tu chvíli naštvaná na meteorology. Jak můžou předvídat náladu? Jak můžou vědět jak mi bude zítra? Jak? Ječela jsem na celej barák: ,JAK TY TO MŮŽEŠ VĚDĚT? STAREJ SE O SEBE, IDIOTE! Od tý doby jsem se nikdy na zprávy nekoukala. Protože tenkrát mě slyšel táta.“
„Co ti na to řek?“
„Říkal, že mi sežene nějakej kroužek, abych zapomněla na starosti a soustředila se na cíl.“
„Řekla si mu o svých schopnostech?“
„Ne tátovi jsem se nikdy tolik nesvěřovala. Tátovi jsem se třeba chlubila se svými výsledky.“
„Výsledky? Jaký výsledky?“
„Třeba ve škole, jak jsem se zlepšila, co se týče známek, vztahů z učiteli a tak podobně.“
„Byla si ve škole oblíbená?“
„No, měla jsem tam spoustu kamarádů, ale tím, že jsem si znepřátelila Tabithu a Kevina jsem to potom měla ve třídě o něco těžší. Od jiných kamarádek jsem se dozvěděla, že mě Tabitha pomlouvá. V tý době jsem neměla v hlavě nic jiného, dokonce i ve spánku jsem snila o tom Valentýnu, přehrávao se mi to v hlavě jako film, pod kterým skákaly titulky s komentářem. Ale už jsem na tom byla líp. Už jsem věděla, ža koho mi stojí pláč. Když jsem je potkávala – většinou se Libey – snažila jsem se usmívat a nemyslet na to, co bylo. Na začátku března přišla učitelka a oznámila nám, že budem mít nového spolužáka. Moc to pro mě neznamenalo. Když přišel do třídy, tvářil se mile a sympaticky. Na jeho věk neměl tak sprostém slovník jako některý jeho vrstevníci, ale na učení byl přímo nemožném. Nikdo ho moc nemusel, ale já jsem mu pomáhala.“
„Proč?“
„Protože vím, jaké je to být jiná. A není to zrovna příjemný.“
„Ale oni o tvých schopnostech nevěděli, nebo jo?“
„ne, nevěděli, ale Tabitha s Kevinem mě vyčlenili z kolektivu, takže jsem to neměla zrovna lehký.“
„Takže ti nezůstali žádní kamarádi?“
„Zůstali, byli to ti, kteří neměli Tabithu a Kevina v lásce.“
„A s tebou se snesli?“
„Se mnou jo, já jsem jima nepohrdala.“
„Proč se nenáviděli? Co se stalo?“
„Nic se nestalo. Ale Tabitha s Kevin pohrdali lidmi, kteří měli jiné zájmy než oni. Nevadí, když se vrátím k vyprávění?“
„Né vůbec, nechci tě přerušovat, ale chci mít jasno.“
„Se Stevem – tak se ten kluk jmenoval – jsme si byli pořád bližší. Už to nebyl jen tupec – což mimochodem sám přiznal – už to byl i kamarád. Chodili jsme spolu ven, Libey si na něj zvykla. Znaly jsme se jen týden, ale mě to přišlo, jako by sme se znali roky. Najednou to byl můj nejlepší kamarád a já byla šťastná.“
„Jenom kamarád? O nic si se nepokoušela? On se taky o nic nepokoušel?“
„Pro mě to byl jen kamarád, jednou – myslím, že to byla sobota 13.března 2004 mi volal jestli bych za ním nepřišla druhý den, říkal něco jako: ,Jsem nemocnej a celý týden nepřijdu do školy, myslíš, že by si za mnou mohla zítra zajít potřebuji s tebou mluvit?, Nedovedu ho přesně citovat, ale něco v tomhle smyslu to bylo. Souhlasila jsem. Hned potom mi volal Lisey, říkala, že přijede 21. března na oběd a bude u nás tak týden. Měla jsem hroznou radost, né kvůli narozeninám, které jsem s ní měla slavit, ale kvůli tomu, že konečně přijede.“
„To je pochopitelný … to cítí asi každý, když nevidí někoho moc dlouho.“
„Někdy ne, někdy je člověk zaslepen a nevidí, jak se skutečně věci mají. Tu noc jsem nespala, přemýšlela jsem co mi chce Steven říct. Neměla jsem zrovna dobrý pocit z toho jak mi to říkal. Převalovala jsem se v polospánku a když jsem usnula, nezdálo se mi nic, co by se dalo popsat jako krásný sen.“
„O čem se ti zdálo?“, přerušil Lived.
„O smrti, mojí smrti.“ Odmlčela se, možná přemýšlela.
„Povede, na chlápka v týhle profesi jsi nesmírně zvědavý, je znát, že příběhu už jsi slyšel –„
„Hondě? Příběhu jsem slyšel … přes milion určitě, možná by se dalo říct, že už mi odumřela fantazie, protože všechny příběhy, až na ten tvůj samozřejmě, jsem slyšel už několikrát.“
„Baví tě tahle práce?“
„Baví mě to, co dělám, nejsem se jistý jestli by se to dalo nazvat prací, protože za tuhle činnost mi někdo neplatí, tohle jsem si vybral sám.“
„povede, nechci tvoje místo, nemůžu ti vzít to potěšení, až dokončím svůj příběh, bude na tobě jestli půjdu dovnitř, udělej se mnou c budeš chtít, ale do žádnýho ráje mě neposílej.“
„Do ráje to odsud už ani nejde, ale budeš odsud moct odejít zpátky na zem, v jakýkoliv podobě.“
„Myslím, že o tom budu přemýšlet až ti to dopovím. Takže, druhý den jsem k němu přišla odpoledne. Otevřela mi jeho máma. Stejně jako její syn mi přišla hrozně sympatická, ale byli z ní cítit směsice emocí, které rozhodně nebyly pozitivní. Odvedla mě do Stephova pokoje a odešla. ,Ahoj Jessi!, ozvalo se hned z pokoje, jen co jsem vešla do dveří. Nedalo by se říct, že to stvoření, co mě zdravilo byl Stehen, rozhodě né od prvního pohledu ne. ,Pane bože, co si dělal?, Rozběhla jsem se k němu. Nevypadal, že by byl nemocný, vypadal jako kdyby ho někdo ošklivě zmlátil. Zeptala jsem se ho, co se mu stalo. ,Víš, v pátek večer jsem musel jít ještě kvůli něčemu do města, cestou zpátky jsem potkal Kevina, byl úplně na plech, ale když jsem ho trošku proplesknul, vzpamatoval se nebo se tak aspoň tvářil. Pomáhal jsem mu zpátky na nohy. Najednou mi začal nadávat, že se prý s tebou nějak moc stýkám. Snažil jsem se odpovídat tak, aby nevybouchnul. Ale on mě i přesto napadnul, pokaždé když jsem se snažil nějak vycouvat, dostal jsem další ránu., ,A že si couval hodně!, vypadlo ze mě bez rozmyšlení. Chtěla jsem se za to omluvit, ale to už se svíjel smíchy po posteli. Když přestal začal znovu vyprávět: ,Zbyl mě do bezvědomí, probudil jsem se až v tomhle stavu. ,Omlouvala jsem se mu za to, a on mi řekl, že největší problém je v tom, že nikdo z rodiny mu nevěří, že ho zmlátil Kevin. Stephenovo táta měl prý problémy někde hodně nahoře a tak se občas jeho rodině něco přihodilo. Říkal, že se prý přestěhují už tenhle týden. Nebo spíš týden, ve kterym mi to vyprávěl. Když do mě tyhle všechny informace hustil, venku byla bouřka, ohromná bouřka. Byla jsem naštvaná na Kevina, protože on tohle spustil.,
,A kam se přestěhujete?, zeptala jsem se. , To ti nemůžu říct přesně, ale myslím že do jihoafrický republiky, nebo někam tam., Slíbila jsem mu, že mu budu psát aspoň sms. Dál už jsme se bavili jen tak, o věcech, co nás napadly, odešla jsem v 6 hodin.,
,Počkej! Ještě ti musím něco říct., zaznělo za dveřmi. Otevřela jsem je.
,Vím, kdo jsi a co umíš udělat s počasím. Všiml jsem si toho nedávno. Z počátku jsem tomu nemohl uvěřit, ale teď už to vím.,
,Ja – jak dlouho to víš?,
,Tak tři dny, možná čtyři.,
,Neřekl jsi to nikomu?,
,Ne, neřekl a taky to nikomu neřeknu, stejně by mi nevěřili.,
,To – to díky.,
A pak řekl něco, na co nikdy nezapomenu: „Vím, že teď to není k věci, ale pamatuj si, co ti teď řeknu. Někdy stačí málo, aby bylo všechno jinak. Musíš žít naplno, aby i ze ztrát se stalo něco, čeho niky nebudeš litovat, protože někdy je odchod tou nejlepší cestou. Teď můžeš odejít a zkusit žít naplno. A jestli tě můžu ještě o něco poprosit, nezapomeň na mě, jenom na chyby, které jsem udělal. A až se budeš cítit prázdná, můžeš začít žít ve vzpomínkách a třeba se pak oklepeš a začneš žít dál. Tohle mě přesvědčilo o tom, že on bude mít nějaký zvláštní schopnosti, se kterýma toho hodně zažil. Trochu mě ta jeho řeč uklidnila, teď už jenom pršelo. Měla jsem slzy na krajíčku, protože přesně takhle bych chtěla být vyrovnaná s tím, co jsem.“
„Nikdy si se s tím nevyrovnala?“
„Ne, protože můj pláč způsoboval ztráty, dokonce i na lidských životech a má radost pomalu začínala způsobovat úpaly. To je jenom to, co jsem četla v novinách.“
„V březnu se dá dostat úpal?“
„V každý roční době, když jsou příznivý podmínky. Když jsem se začala řídit tím, co mi říkal, byla jsem o něco šťastnější než předtím. V pondělí jsem v sobě dusila vztek na Kevina. Asi tušil, že už to vím. Neměl ani odvahu podívat se mi do očí a já hledala záminku jak se s ním pohádat. Ale žádná taková příležitost nenastala. Zahlédla jsem ho samotného, asi čekal na Tabithu. Okamžitě jsem k němu zamířila, zaťukala na rameno. Když se otočil, dostal takovou facku až jsem slyšela jak mu ruplo v krku. Chvíli se držel za bolavou tvář a pak spustil: ,Tak on ti Stephen žaloval jo? Vždycky mi přišel takovej slabošském. A teď jsem poslal tebe, aby si mě za něj zmlátila, co?,
,Já du sama od sebe, ty blbečku. Kvůli tobě se odstěhuje., Na obloze už si zase hráli blesky a já v tu chvíli myslela, že kdyby mi v tu chvíli někdo dal do ruky pálku na baseball. Umlátila bych ho k smrti. Odešla jsem, protože jsem se začala bát, že bych mu vážně ještě něco udělala. Ještě jednou jsem se ohlédla a pak jsem odešla s dobrým pocitem z toho fleku, co měl na obličeji. A tak se obloha zase vyjasnila. Druhý den udělal Kevin něco, co jsem od něj opravdu nečekala. Ve škole mi poslal dopis s omluvou. Nejvíc mě překvapila věta: A JESTLI MŮŽEŠ, VYŘIĎ MU, ŽE SEM NECHTĚL A ŽE TOHO TEĎ LITUJU. Odepsala jsem mu, že já taky lituju některých jeho vlastností a doufám, že se polepší. Další dny se všechno dařilo, až do neděle ráno. Četla jsem si noviny byl tam článek o Stephenově rodiny – rodině Queenových. Začalo pršet. Dojeli na sjezd na dálnici a o dva kilometry dál auto vybuchlo z důvodu poruchy motoru. Tiskový mluvčí policie oznámil, že poruchu zřejmě někdo způsobil, ale zatím nenašli žádné otisky prstů, sám se však divil, že auto dojelo tak daleko. Předposlední věta způsobila liják, na který bude Anglie ještě hodně dlouho vzpomínat. Nikdo v autě nepřežil.“
„A udělal to někdo?“
„Vyšetřování ještě neskončilo.“
„Ty víš, kdo t byl. Nebo ne?“
„Myslím si, že to byli ti, u kterých měl Stephenovo táta problémy, asi se dozvěděli o tom, že jeho rodina někam odjíždí a tak je nechali zabít. Celej den pršelo a byla bouřka, fakt velká bouřka. Z toho můžeš usuzovat, jak mi bylo. Bohužel toho dne měla přijet Lissey. Jen ona mě mohla uklidnit.“
„Toho dne zemřela.“
„Kvůli mně, kdybych se naučila ovládat mohla žít a já taky.“
„Jak se to stalo?“
„Toho dne, kdy umřela my šla ještě koupit dárek – měla jsem narozeniny.. Někdy v půli cesty do ní uhodil blesk, svědci říkají, že byla na místě mrtvá. Dozvěděli jsme se to s tátou až kolem 6 hodiny večer. Tou dobou už jsem na tom byla líp. Volali z nemocnice, že našli Lisey. V tu chvíli jsem se zhroutil. Věděla jsem, co se stalo, moc dobře jsem to věděla. Probudila jsem se až v nemocnici. Seděl vedle mě táta a plakal. Já taky, ale teď už jenom z donucení, věděla jsem moc dobře, co musím udělat, aby tomu všemu umírání kolem mě byl konec.“
„Vzala jsi na sebe vinu za Lisey i za Stephena?“
„Jo, tak nějak to tenkrát bylo.“
„Není ti to teď líto?“
„Ne, těch co zabilo počasí mojí vinou bylo víc. A já jsem to v tu chvíli cítila víc než kdy předtím. Krátce po tom, co mě pustili z nemocnice, a to bylo myslím dva dny po tom, co Lisey zamřela, jsem začala hodně chodit do lesů. Bouřky byly pořád, takže jsem měla velkou možnost dostat se tam, kde jsem teď. Povedlo se mi to až po týdnu, to bylo 30. března. Ale teď nevím jestli na mě spadl strom nebo jestli do mě uhodil blesk. Najednou jsem tam nebyla. Čekala jsem tady v řadě. To je můj příběh.“
„Nepustím tě tam. Tam chodí lidi, aby litovali svých činů. Ty litovat nemusíš ničeho.“
„A co lidi, který jsem zabila svýma emocema?“
„Nikoho z nich si nezabila schválně, nemůžeš za to. Vrátím tě na zem v podobě v jaký budeš chtít, řekni cokoliv. Ale myslím si, že by si se měla vrátit zase jako Jessi Steepsová, tvůj táta to bude potřebovat.“
„Nechci zpátky kvůli mým schopnostem.“
„Ty už mít nebudeš, myslím, že po týhle ráně už ne, můžeš to aspoň zkusit, za to ti to stojí, ne?“
„Podle toho, co mi říkal Stehen asi jo.“
„Zavři oči, nebude to bolet.“

Dlouho nic, že by se to nepovedlo?
„Operace se zdařila, žijete, je to zázrak.“
Otevřela oči. Povedlo se to. Když odešel doktor zkusila se rozplakat. Slunečno, pořád slunečno. Příroda si konečně vzala vládu nad tím, co jí patří. A tak to mělo být.