Joanna

Dívka sedící na lavičce s temnou minulostí? Proč podle vzhledu soudíme život?

Dříve Joanna byla normální dívkou. Chodila do školy a učila se dobře. Měla přátele. Nedalo se říci, že byla nějakou extra slavnou, ale těch pár přátel jí ke štěstí stačilo. Žila obyčejným životem v malém domku na okraji města se svojí rodinou. Mamkou, taťkou a malým bráškou. Domek se jí líbil, nebyl ani velký ani malý, tak akorát. Její pokoj měl zdi v pestrých barvách a vše zde zářilo optimismem.
/Tak kdy přišel ten zlom?/
Joanna byla šťastná. Ale ne napořád. Jak už to tak bývá všichni stárneme a s narůstajícím věkem přicházejí i nové situace. Všechny holky v jejím okolí začaly dospívat Joanna ne. Byla pořád tou malou holkou ze sedmé třídy. Ona to však brala, protože přítelkyně nedělaly žádné rozdíly. Takže si nedělala starosti z toho, že v 9 třídě neměla kluka, nelíbala se s nikým jako ostatní holky.
Vše se změnilo příchodem na střední.
Po úspěšném přijetí na střední zdravotnickou školu v Hradci Králové Joanna tak toužila. Sen se jí splnil. A proto se prvního září vydala vstříc osudu. Jejímu novému životu. Myslela, že příchodem do jiného města se vše změní. Jelikož její rodné bydliště bylo odsud vzdáleno 30 kilometrů a Joanna bydlela na internátu. Myslela, že najde nové přátele, a konečně kluka.
První den ve škole byl hrozný. Znala sice už holky z pokoje, s kterými se seznámila předešlý večer. Ty se však bavily jen spolu a na Joannu ani nepomyslely. Seděla tedy v zadní lavici sama, v řadě u okna. ,,Aspoň se o hodinách můžu koukat ven a na lidi,´´ utěšovala se.
První den se samozřejmě všichni mezi sebou navzájem představili a pak se vydali pomalu do svých domovů . Plno holek bydlelo na internátu, ale znaly se už mezi sebou z dřívějška. Jen Joanna nikoho neznala.
A tak se stalo, že se Joanna začala velice stranit kolektivu. Říkala si:,, Nebudu se jim vnucovat a žebrat o to, aby se se mnou bavily , když o to sami nestojí.´´ Trávila plno hodin čtením, učením se a u počítače.
Našla si také nový koníček, hudbu. Nikdy neměla vyhranění styl. Teď však začala poslouchat písně s depresivním nádechem smrti. Na internetu si našla virtuální přátele se kterými komunikovala o této hudbě.
Ani její vzhled nezůstal bez poskvrny. Obarvila si hlavu na černo. A její šatník byl většinou z černých svetrů, mikin, triček, kabátů, kalhot i bot. Vše v tmavé barvě.
Doma si toho samozřejmě všimli. Nepoznávali svou dceru. Tu, která se vždycky tak krásně a vesele smála, viděli ji teď jen s hlavou sklopenou k zemi.
Joanna se nevídala ani se starými kamarády. Měla teď jiný svět. Virtuální Svět.
Přestala se učit i číst. Vše, co dříve tak milovala, šlo stranou. Jako ježdění na kole, hraní si se svým psem a mnoho dalších věcí. Ona teď trávila dny jen u počítače. Tam měla všechny "přátele" . Nenapadlo ji hledat nějaké lidi venku. Tam, kde je skutečný život.
S ubíhající časem začala Joanna upadat do depresí. Měla špatné stavy. Nevěděla za kým jít. Nechávala to radši v sobě.
Jednou, když takhle seděla u počítače napsal jí "přítel" se jménem Karl.
Karl: "Dnes je smutný den, depresivní, je my blbě a chci umřít. Nebaví mě žít. Ještě že mám svoji nejlepší kamarádku vždy po ruce. Pomůže mi od bolesti."
Joanna: "Nechápu to Karle. Co se s Tebou děje? Jakou kamarádku myslíš?"
Karl: "Žiletku přeci. Ty to naznáš? Určitě jo, jen neříkej…."
Joanna: "Co s ní? Ano, mám teď sice nějaké problémy, nebaví mě už tento svět, ale nechápu Tě."
Karl: "Vždy, když je mi hrozně, tak se prostě říznu. A ono to přestane, cítím jen tu fyzickou bolest a ne tam v hlavě. Koukám, jak mi teče krev a cítím pocit uvolnění."
Joanna: "Vždyť to musí bolet? A stejně je to jenom na chvíli, ne?"
Karl: "Právě o té bolesti to je, že tě odprostí od zlých myšlenek."
Joanna: "Aha, nevím nezkoušela sem to."
Karl: "Hele, Jol, musím jít, měj se a uvidíš někdy to zkus, zabírá to!"
Joanna: "Ahoj."

Od té doby nemyslela na nic jiného. Karl ji nasadil brouka do hlavy. A tak se rozhodla, že to zkusí. Šla do obchodu a koupila si pár žiletek, pak si to namířila do parku. Tam si sedla na lavičku, rozbalila žiletku. Rozhodnou rukou se přiblížila ke hřbetu druhé. A řízla. Nejprve nic necítila , pak však spatřila první kapičky krve, které jí začali ztékat po ruce. Nastalo uvolnění. Cítila se skvěle. Žádné zbytečné myšlenky. Žádné slzy. Jen krev…
Teď už se všechno neslo s Joannou z kopce. Doma to úspěšně tajila. Byla sice jiná , ale rodiče to brali říkali si : "Mlátí s ní puberta z toho se dostane." To byla však chyba, měli si všimnout že se s ní děje něco vážnějšího než je jen puberta.
A tak Joanna trávila hodně hodin denně v parku na lavičce řezáním se po všech částech těla. Chodila velice ráda za školu. Podpis uměla zfalšovat a stejně ze všech předmětů propadala.
To vše se z Joannou odehrálo za pouhý jeden rok.
A teď tady sedí, jen tělo bez duše. Psychicky vyždímaná. Jak hadr z kbelíku, ze kterého se snažíte dostat poslední kapky vody. Nelíbil se jí její život. Co za tu dobu na nové škole změnila? Čím se stala? Jen troskou, ničím, nikdo jí nemá rád, všichni jí jen přehlížejí. Takové jsou její myšlenky.
A tak si říka : "Naposledy, Skončím to!" Jako vždy v tuto hodinu rozbaluje žiletku z ochranného pouzdra. Bere do ruky a řeže. Tentokrát na jiné místo. Zápěstí si vybralo svou daň. Řeže hodně, až začne pořádně téci krev. Jen tak sedí a upadá do spánku. Necítí nic. Čeká na vysvobození z toho zlého světa. Aspoň pro ni teda. S narůstající bolestí přichází nekonečná slast. Už se nemůže dočkat, co přijde potom, až usne. Probudí se jinde v novém životě? Neví. Padá na zem. Vidí blížící se postavu. Něco říká. Joanna už se ztrácí. Poslední, co slyší je jen zvuk přijíždějící sanitky….