Proč mám ráda podzim?

Kráčím úzkou pěšinou a pod nohama cítím měkkou trávu, šťavnatě zelenou, přestože říjen již značně pokročil. Tráva zůstává svěží vždycky, dokud se jí dostává vláhy a to je na ní právě tak neobyčejné, i když ji přehlížíme jako všední věc. Kolem mne se táhnou široká pole s charakteristickým proužkováním, které vytváří jedinečnou strukturu obdělané půdy. Její rozsáhlé území, vinoucí se přes mírně i více zvlněné kopce, rozsekávají sem tam pásy stromoví a křovisek, jenž jsou poslední záchranou před útlakem zemědělství, poslední zbytky dřívějších hustých lesů. Zrovna jednou takovou mezí procházím a prohlížím si celé úchvatné panoráma, jež mne obepíná ze všech stran:
Zleva pásmo hor v šedivém oparu, na něž už klesly těžké mlhy, plazící se v podvečery a obmotávající se kolem celé krajiny. Přikryjí zem jakousi improvizovanou dekou a šeptají jí říkanky na dobrou noc, veselé básničky, zpívají jí kapkami rosy nebo přízemními mrazíky; mazlí se s ní a nepustí ji, dokud na nebi budou zářit hvězdy svým stříbřitým světlem a tancovat spolu s jasnou lunou. Ty hory střeží celou krajinu pod nimi, neboť ta se jinak cítí opuštěná a ne bezpečná bez jakéhokoli strážce před zlem a před nepříznivými vlivy počasí. Vrcholky se elegantně vzdouvají jako křivky dívky v rozkvětu mládí a přitom jsou tak stařičké, že už by si zasloužily důchodový odpočinek – ale to ne, ony dál hlídají celý širý kraj.
Zprava se v mých vlhkých očích obráží město malinké, že by se mi do dlaně vešlo. Alespoň tak zdálky působí. Do výšky dominantně ční vysoká bělostná věž kostela a pod ní se choulí starodávné domky jako pod starostlivými, ochrannými křídly. Různobarevné střechy, pod nimiž žije spousta lidí, která teď prožívá své vlastní utajené osudy, o nichž nemám ani ponětí, střídají koruny stromů, zbarvujících se do žluta a do červena. Vřelé město, jež tolik miluji! Vždy se v něm najde něco nového, něco, co má přídech tajemství a dobrodružství anebo historie, fantazijních příběhů...
Zezápadu vidím slunce, jež se již pomalu chystá spát, obléká si svůj rudý úbor a koloruje jím jindy azurovou oblohu do palety podzimních barev. Čím více kloužu zrakem níže k horizontu, tím temnější růž se naskýtá mému oku a tolik mu lahodí. Jako bych se dívala na mistrně namalovaný obraz, jeho malíř měl velice vyvinutý smysl pro krásu – ale příroda je vlastně malíř, hotový umělec, nad něhož není. Mávám rudému kotouči, aby se zase příští den s radostí vrátil na nebesa – vždyť život se lépe žije, dokáže-li vás někdo ocenit.
Na východě nastává již veliký soumrak a já jen stěží rozeznávám jednotlivé kopce s lesovým porostem, pestře zbarveným a hebkým jako dlaně dítěte. Nastavím tvář lehkému vánku, který od východu vaje, přivřu oči a nechám se jím hladit. Zcuchá mi jemně vlasy a pak letí dál, mezi větve nejbližšího stromu, jemuž již opadalo všechno listoví a teď mu z kmene trčí jen holé, děsivě se kroutící pahýly; potom zvedne ze země tlející list, klouže s ním podél vysokých travin, které lemují pěšinu, na níž stojím, a nese jej chladivě ostrým vzduchem až kamsi do nekonečné dáli...
Ještě se ptáte, proč miluji podzimní večery?