Svítání

Myšlenky, nápady, výčitky. Mám jich plnou hlavu. Hlavu tak moc nepřirozeně těžkou, až je mi hloupé se s ní někde ukazovat. Těžkou a přesto tak prázdnou. Prázdnou a přesto tak pevně dodržující zaběhnutý režim. Režim, který mě vysává. Ubíjí. Ničí.

……….

,,Tak už mi to dáš?“ Naléhala jsem a natahovala jsem se po stříkačce. Dočkala jsem se však jen hrubého odmítnutí.
,,Vydrž! Chceš si tam píchnout vzduch?“
,,Třeba…“ Pohodila jsem ledabyle hlavou.
Moje první píchnutí! Moje první dávka! Můj první tvrdej fet!
Karin se jen nevěřícně dívala na mou tvář a pak mi podala stříkačku. ,,Rozmyslela sis to dobře?“
,,Jistě.“ Odbyla jsem jí a očima hypnotizovala jehlu. ,,Kam si to mám píchnout?“
,,Do žíly.“
,,To vím taky, ale kde je to nejlepší?“
,,Udělám to. Bude to lepší.“
,,O.K.“
Spokojeně jsem se usmála. Píchnutí, které jsem pocítila v loketní jamce mi jen dokazovalo, že se to opravdu stalo. JO! JO! JO!

……….

Všechno mě bolí. Hlava, ruce…Hlavně ty ruce. Kolem mě je jen šero. Šero, smrad a zima. Perfektní feťácký doupě. Ještě nikdy mi ale nebylo tak zle jako teď. Cítím se úplně vyždímaná. Mám pocit, že tohle je konec.
Pamatuji i lepší doby. Nebylo mi zrovna dobře, ale ještě jsem se dokázala udržet na
nohou. Nezvracela jsem na každém kroku. Měla jsem ještě občas chuť k jídlu.

……….

Běžela ke mně a mávala nad hlavou papírovými penězi. Z dálky jsem neviděla, kolik přesně má, ale hlavní bylo, že vůbec něco má.
Zajímalo by mě, kolik jich za ten den udělala. Většinou musím zvládnout tak dva tři, abych měla na večer a ještě na ráno. Ona ne. Ona je mladá, hubená, hezká. Ještě nevypadá tak strašně jako já. Jí dávají vždycky víc.
,,Mám prachy, tak tu neseď a pojď! Mark nám prodá.“ Tahala mě za ruku a snažila se mě zvednout z poplivané země. Nohy mě nechtěly vůbec poslouchat. Měla jsem pocit, že mi vůbec nepatří. Podepřela mě a táhla mě temnou ulicí dál a dál. Cestu už jsem měla naučenou. Poslušně jsem se za ní táhla a často jsem se musela zastavovat, jak mi bylo zle. Ona měla stále energii. Neměla ty odporné kruhy pod očima jako já.
Posadila jsem se na schody před jeho bytem. Všude kolem mě se váleli staří heráci. Někdo spal, někdo si zrovna vařil svoji dávku. Koukali po mě. Neustále si mě prohlíželi. Mohlo jich tu být tak patnáct. Možná i víc. Jeden z nich, seděl až úplně v rohu, si právě píchal. V ústech mi úplně vyschlo. Měla jsem tak nehoráznou chuť na svoji dávku. Otočila jsem se na dveře za sebou. Úzkostlivě jsem čekala, ž z nich Karin vyjde i s moji dávkou. Prosila jsem sebe samou, abych ještě chvilku vydržela. Alespoň moment.
,,Mizíme.“ Ozvalo se mi za zády a já jako na povel vstala. Ani jsem na ni neotočila a snažila jsem se co nejrychleji nacpat do výtahu. Zavřela jsem za námi železné dveře a výtah se pomalu spouštěl dolů. Opřela jsem se o stěnu a konečně se podívala na Karin. Spokojeně se usmívala. Obchod vyšel.
,,Kolik máš?“
,,Máš? Snad máme ne?“
,,Tak kolik?“ Vyjela jsem. Začínala jsem mít první abstinenční příznaky.
,,Dva a půl gramu.“ Kývla a hodila po mě papírek, ve kterém byla zabalená moje dávka. ,,Gram a čtvrt. Půl na půl.“
,,Díky.“ Uznale jsem kývla a zastrčila svůj malý poklad do kapsy.

……….

Před očima mám mlhu. Nevím, jestli jsou to další abstinenční příznaky a nebo už jsem z háčka slepá. Přehnala jsem to. Ne jednou.
Co jsem to se sebou udělala? Je mi 15 a umírám. Užírám samu sebe.
Kde jsou všechny moje sny? Kde je moje rodina? Kde jsem já?

……….

,,Dnes si budeme povídat o tom, čím bychom chtěli v budoucnu být.“ Hlas učitelky jsem vnímala jen stěží a strašně se mi chtělo spát. Vím, že není dobrý nápad střílet si předtím, než jdu do školy, ale dnešní ráno to vyžadovalo. Když jsem si uvědomila, že bude řeč o budoucnosti, probrala jsem se. Seděla jsem hned ve druhý lavici, takže jsem měla za chvíli slovo.
,,A ty Danstei?“
Jazykem jsem přejela po vyprahlých a popraskaných rtech. Dalo mi práci se nadechnout a soustředit se na slova, ,,Chtěla bych mít rodinu. Velkou rodinu. Dvě nebo klidně i pět dětí. Dům, ve kterém by bylo všechno tak, jak by si každý přál. Žádné nudně na bílo vymalované pokoje. Nic takového. Všude barvy. Červená, žlutá, zelená…Prostě rasta. Měli bychom hodně zvířat. Dva psi, dvě kočky, morčata, králíčky, rybičky, želvy. Bylo by nám skvěle. Všem.“ Snila jsem.
,,No jo jenomže to bys nesměla bejt stará herácká troska!“
,,Kevine!“ Zaječela učitelka na kluka co seděl za mnou.
Otočila jsem se. Pomalu. Jako bych snad měla strach co uvidím. Dívala jsem se mu do očí a ani se nepokoušela poslouchat co říkal. Cítila jsem, jak se mé oči zalévají slzami. Jenomže já jsem nic říct nemohla. On měl pravdu. Měl pravdu.
Vstala jsem. Batoh jsem jen s těží dostala na ramena a utíkala jsem pryč. Na to jsem ještě sílu našla. Rozrazila jsem dveře a vyběhla jsem ze třídy, Na chodbě jsem se srazila s uklizečkou, ale neřešila jsem ji. Běžela jsem pořád dál. Ven z budovy. Ven z celého areálu.
On měl ale stále pravdu.

……….

Nevím, jak je možné, že jsem se dostala až sem. Na dno, který mi mělo zůstat skryto. Na dno, kde není nic. Jenom já a moje další dávka.
Před chvílí přišla Karin. Podivně zamlklá. Pozdravila jsem ji, ale ona mě ne. Položila vedle mě dvě géčka a odešla. Zírala jsem na to nadělení a potom na její vzdalující se záda. Chtěla jsem ji poděkovat. Obejmout ji. Dva gramy je hodně. Vydrží mi to na dva dny. Je to přesně tolik, kolik potřebuju na..…Zlatou ránu.

……….

Klepala jsem se zimou a zkusila jsem znovu zazvonit.Slyšela jsem na chodbě kroky a konečně jsem se dveře otevřeli. ,,Ahoj mami.“ Zašeptala jsem a chtěla jsem udělat krok dovnitř. Nepustila mě.
,,Jdi pryč Dan.“ Přikázala mi smutně.
,,Cože?“
,,Už zase si kradla. Vzala jsi mi tolik peněz!“
,,To není pravda!“
,,Ale ano! Já už ti nehodlám sponzorovat tvůj fet! Zapomeň na to, že máš domov. Dveře do něj jsi si zavřela sama.“ Zakřičela a dveře zase přibouchla. Zůstala jsem stát a nevšímala jsem si ani toho, že se spustil prudký déšť. Stála jsem a cítila jen chlad. Chlad a prázdno.
Sklonila jsem hlavu a vyšla brankou na silnici. Do pusy jsem hodila pár tablet, co mi dal jeden týpek na stanici podzemky a už jsem jela na příjemným tripu. Nevnímala jsem nic. Jenom potřebu svý dávky. Svýho háčka. Tý drogy, co mě žere.

……….

Převařila jsem si svoje dva gramy. Stříkačka je plná. Nedovedu si představit, že se už neproberu. Že bude konec.
Konec všemu. Bolestem, výčitkám. Ale taky nadějím. Nadějím? Copak jsem ještě nějaké měla? Ne. Já už ne.
Zajímalo by mě, jestli se o mě taky bude psát. Stejně jako o všech, který našli po ráně. Vždycky byl v novinách článek o někom, kdo to přehnal. Buď úmyslně nebo i omylem.
Co tam napíšou o mě? Jedna beznadějná heračka už nezvládala žít sama se sebou tak se rozhodla, že se konečně odporoučí? Možná, že jo. Možná, že už je vážně čas vyčistit jedno další místo.
Přemýšlím, co bych měla říct. Poslední slovo je prý strašně důležitý. Tak to říkala moje mamka. Ani nevím, co s ní je. Půl roku jsem ji ani nezahlédla. Nevím, jestli o mě vůbec ví. Možná si myslí, že už je po mě. A možná ji to ani moc netrápí.
Mě ale bolí, jak moc jsem jí ublížila. Lituji toho.
Tak takhle končí ten můj příběh. Celkem krátkej. Rok života, co mi utekl jako dvacet let pod zámkem. Nepokusila jsem se přestat. Ani na minutu mě to nenapadlo. A to byla chyba. Měl jsem šanci. Šanci? Ne. Šance. Tak moc, že jsem až neuvěřitelný, že jsem to nezkusila.
Nebojím se odvykání, ale toho, co bude potom. Co až se někdo doví o mé minulosti? Nikdo už mi šanci nedá.
Nepoznám lásku. Ani tu rodinu. Nevychovám své vlastní dítě a nebudu mít psa ani kočku.
Nemá cenu se vracet nahoru. Skočí to tady a teď. Teď, když svítá…