samota skoro dospělé ženy

Už nebyla to malé škvrně co ji kluci tahaly za cop. Už byla skoro dospělá. Cítila ty změny jak v sobě tam v okolí. Chovají se k ní lidé lépe jen pro to, že byla donucena se obléci vhodně, nebo tím jaká je? Měli by k ní stejný odstup, který zažívala pět let, kdyby na sobě měla roztrhané silonky a triko plné dír a spínacích špendlíků? Měla by tolik nových přátel, kdyby ukázala opět navenek rozdrásanost své duše?
Doufala, že ne. Doufala, že v ní vidí občas tu silnou, občas slabou mladou ženu. Nechtěla se dále zaobírat svou minulostí, chtěla zapomenou na ty probdělé noci,na tu zimu, na noční můry, které ji do teď občas trápily…Chtěla být již jako ostatní. Aby ji všichni vnímali jako čistou bytost. Ale problém byl a je v tom, že tak nedokázala vidět ona sebe.
Každou noc toužila po tom jediném objetí, po tom,které ji vrhlo slzy do očí,ale také ji uklidnilo. Po objetí, které ji na jednu noc Tomáš věnoval. Nevěděla jestli touží po něm víc jak po tom hřejivém pocitu a doteku jeho paží, těla.
Hlavou jí létaly myšlenky na krásnou budoucnost,kterou v tom nejlepším její zlý osud přetrhá. Ale také toužila jen po jedné malé chvíli,kdy by byla opět něčí a ona cítila ten blažený dotek dlaní na své tváři.
Jak těžké bylo srovnat se se samotou, i když byla chtěná. Srdce ji praskalo nekonečným steskem po té lásce,kterou mohla naplnit,po tom jak dlouho ještě mohla být šťastná. Ale jen na oko. Ve vnitř trpěla a volala o pomoc,ale nikdo taky nebyl, proto musela zasáhnout ona sama. Tvrdě si sama zabodla nůž do srdce. Nedokázala by vydržet, kdyby ji ho tam zarážel on,ale po malých kouscích, opět,znova jako už tolikrát.
Toužila říct Tomovy, jak moc potřebuje jeho objetí,jak je sama a jak je jediný před kterým se nebojí. I když věděla, že mu je to tak jedno. Nebo, že to alespoň umí výborně skrývat,své pocity.
Její svět se točit dokola,víc a víc a ona už ztrácela rovnováhu a nikdo není kdo by ji zachytil,kdo by ten svět, kolotoč, zpomalil, zastavil a podal ji ruku. Jenže v samotě ten kolotoč nezpomalí nikdo.
Bála se křičet o pomoc,občas si povzdechla a zasténala,ale jen na chvíli aby ji neslyšelo mnoho lidí.Jak moc se bála jít dál tou tmou a nevědět,že ji někdo stojí za zády a chrání. On ji nechránil,neudržel by ji,ale ona v to tajně doufala.
Tomovy říct bylo nemožné. Byl jinde než ona,na jiné cestě,v jiné době,ale ona věděla, že kdyby jen kapku pomohl,postavila se a viděla světlo,ale on pomoct nesměl. Spíš,ona mu o tu pomoc nesměla říct.
Jak malé zrnko hlíny v hromadě štěrku,tak si připadala…patří zde,ale je cizí.A najít někoho blízkého…o jak nadlidský výkon….sama se bude dál po nocích utápět v slzách hořkosti a zapomnění, sama. Protože nikdo ji nesmí pomoct. Jen ona a řád maat. Jen ona a její tělo a duše. Kéž by ji byly darovány křídla. Kéž by se vznesla a našla klid. Tam v zapomnění.