V její moci

Vzpomíná na tu chvíli, ještě nedávno se tudy procházela se svým psíkem, který jí byl oddaným společníkem, vlastně stále je, jen ho nemůže vídat. Nezdá se, že by se s tím smířila, ale musí dělat, že tahle část jejího života je nyní v pořádku.
Povolená procházka a cesta domů, prý za zásluhy, po dlouhé době doslova hltá každý kousek vzduchu, který jí proudí do plic. Skoro nepoznává krajinu, ve které vyrůstala, je to tak dávno, co tu byla naposled. Rodina, čtyřnohý miláček, ta krajina, to místo. Chvíli doma, opravdu doma.
Tohle místo, na něj se těšila, její oblíbené. Na toto místo nemůže zapomenout, sem chodila ve chvílích nejhlubší beznaděje, jen tohle místo ovládne pocit beznaděje, uklidní tu rozbouřenou hladinu řeky na krotký potůček, který nejeví téměř žádné známky neposlušnosti, jen plynule teče dál. Dokonce i nezarostlé místo, které se pyšní jejími iniciály a jménem pesana, s kterým sem často chodívala. Jsou to krásné vzpomínky, škoda jen, že tohle všechno je pryč, neskutečně lituje, nedokázala se ovládnout dříve, teď už je příliš pozdě.
A tak se, s dobrým pocitem, ale stálým smutkem v duši, vrací zpět na místo, kde to nemá ráda ani za mák.
Každé ráno zde otevírá oči, každý večer je zde zavře a doufá, že je již neotevře. Všechno se stalo tak rychle. Jeden velký omyl, jedna chyba, kterou se nepodařilo napravit. A přitom se tolik snažila, chtěla, strašně moc chtěla, ale ONA jí to nedovolovala, nenechala ji ani na minutku o samotě, nemohla se sama rozhodnout, ovlivňovala ji, nutila a trestala. S každým novým trestem ubylo i další kilo na váze, toto je její nevypočitatelný trest.
Už nechce, už nechce tyto tresty. Nechce, ale zároveň po nich neskutečně touží, miluje je, miluje ten pocit, kdy ví, že se ovládla, dokázala přijmout další její rozkaz. Rozkaz vládkyně jménem Mentální Anorexie.
Vzpomíná, kde to všechno začalo, proč to vlastně začalo? Vypadala jako každá dívka v jejím věku. Vysvědčení jevilo známky její poctivosti a píle. Třída působila pověstí nejlepšího kolektivu na škole, i ona do něj zapadala, měla to tam ráda. Rodina nejevila známky vážnějších problémů, jen obvyklé, které zažije každá rodina, nic závažného, úplná rodina a idylický vztah se všemi členy. Tak kde, sakra, kde se stala ta chyba? Ta, která jí změnila navždy život.
Stále hloubá ve svých myšlenkách, když ji vpadne do paměti nepříjemná vzpomínka. Jaro, ptáčci pomalu přilétají zpátky a začínají zpívat, tráva chytá svou barvu a na stromech se objevuje plno nových květů. Stmívá se, dnes byla venku se svou kamarádkou, šla ji vyprovodit a teď jde domů sama. Míjí několik domů, stromů, projde parkem a pokračuje dál. Prochází kolem malé, šeredně zapáchající budovy, z které právě někdo vychází. Vypadá sešle a zřejmě smyslů zbavený. Všimne si ji, zjistila, že ji pozoruje, provokativně na ni kouká. Nelíbí se jí to a zrychlí krok, když v tom se za ní rozeběhne a chytne ji za ruku, stáhne na zem a…její myšlenka tohle slovo nedokáže pojmenovat. Nedokázala se bránit, nevěděla, co má dělat, nemohla nic dělat, pevně ji držel. Smrděl a strašně mu táhlo z pusy, zvedal se jí žaludek, křičet nemohla, měla ucpanou pusu jeho špinavou prackou. Derou se jí slzy do očí, okamžitě si zakázala myslet na to, chtěla to navždy utopit v nejhlubších místech její paměti, už nikdy to neměla vytahovat, nenávidí se za to.
Ano, teď jí to došlo, tohle je zlomový bod. Od této chvíle se nenávidí a je plná odporu. Zlomový bod, který určil, že se bude nenávidět natolik, že se snažila své tělo natolik zohavit, aby si jí už nikdo nikdy nevšiml. Ale vymklo se to, netušila, že se z toho může vyvinout tohle, nebyla si vědoma toho, že nakonec ji jídlo začne ovládat nejvíc, všechno se bude točit kolem něj a bez myšlenek na něj nedokáže žít, přece jen na chvíli chtěla odehnat myšlenky na tu událost, na chvíli se soustředit na něco jiného, až se to nakonec vymklo kontrole, nyní, když by se chtěla soustředit na něco jiného, už to nejde.
Teď je pozdě, začíná to cítit, stále ochabuje. Ztratila sílu téměř na vše, z žaludku jí trčí nějaká trubka a nemůže chodit, nedokáže ovládnout své nohy, nic.
Uvědomuje si, uvědomuje si vše, svou chybu, za kterou teď platí. Vzpomíná na období před pár týdny, kdy byla na svém místě, se svou rodinou, se svým milovaným pejskem. Na svém místě, které očistí i nejčernější myšlenky. Přála by se na něj vrátit, ale nejde to. Sakra, proč, proč se rozhodla pro tuto cestu? Proč nezvolila radši tu druhou, kde se tohle nemuselo stát, vždyť stačilo jenom se svěřit. Ještě nedávno za zásluhy jela domů, dařilo se jí a teď, už zase jí to ovládlo.
Pláče, tak moc by si přála normální život, jako všichni tam venku. Ale pláč ji vyčerpává, usíná.
Zdá se jí sen, vrátila se domů, vidí svého pejska, maminku, tatínka, prarodiče, se všemi si vyměňují objetí. Jsou šťastní, vypadá dobře, téměř jako dřív, s radostí usedá ke stolu, kde je připravený oběd a bez výčitek ho sní. O tohle přece usilovala celou dobu. Sen se blíží ke konci a ona už vidí jen černo, černočernou tmu, z které nevede cesta ven, padá, níž a níž, hlouběji a hlouběji…