Pohádka o anděli, který mi dal křídla

…První slza, stékající po mé tváři si razila cestičku dolů, mezi vlasy rozložené na polštáři. Nechávala za sebou šedou šmouhu, která nemylně připomínala, že tu třpytivě mokrá návštěvnice byla. Když doputovala až ke konci mé tváře, s námahou se od ní olepila a seskočila dolů, kde se zachumlala mezi vlasy a slepila jich pár k sobě, aby se za nimi mohla ukrýt.
Cítila jsem, jak se mi z očí derou další a další takové slzičky, které chtějí na konci své cesty absolvovat seskok do vlasových nosítek.
Během pár minut jsem měla kompletně všechny vlasy slepené k sobě a polštář promáčený až dolů k matraci. Nevadilo mi to, možná naopak, pootočila jsem hlavou a ucítila jsem konečně vlasy, které se mi lepily na rudé tváře. Nos jsem zavrtala do promáčeného polštáře a pomalu, ale jistě jsem podlehla únavě, které mně zmáhala už několik hodin.
Neprobudilo nic jiného než černočerná tma, nebo že by přece ?? Někde v okolí mého pracovního stolku, jsem přes těžký tmavomodrý závěs chránící mou postel jako mříže vězeňské prostory, přes něj jsem u stolku zahlédla matné bílé světlo.
Někde uvnitř mé mysli se ozval tenounký hlásek, který mne nabádal k útěku, nebo k tomu abych vyskočila z postele s způsobila poprask takový, že at už světlo tvořilo cokoli, radio nebo masový vrah, určitě by to zmizelo, mimo to bych zapříčinila nálet všech sousedů i spolubydlících k mému pokoji a zbytečně moc otázek a vyčítavých ospalých pohledů. Rozmyslela jsem si to, místo toho jsem otočila celé tělo tím směrem a aniž bych spustila světélko z očí, zachumlala jsem se do peřin, jako bych chtěla nefingovat spánek.
Světe div se jak moc chceš, ale bez toho, že bych od své přetvářky něco očekávala, vyšlo to. Po přibližně 20 minutách se přízrak, jak už jsem si světlo ve své hlavě pojmenovala, pohnul , jakoby vstal ze židle a kráčel si to směrem k mé posteli. Zatajila jsem dech a zabořila jsem nos co nejhlouběji pod peřinu. Měla jsem sto chutí zavřít oči a čekat klidně dlouhé hodiny než je otevřu, ale neudělala jsem to, zvědavost mi to nedovolila.
Přízrak pokračoval v chůzi a dostával se stále blíž ke mně, skoro jsem již nedýchala. Potom jsem spatřila bledou, až bělostnou ruku, která jemně chytla za závěs u mě postele a jala se ho odhrnovat.
Cítila jsem se jak malé dítě před otevřením největšího dárku a jak stará paní, co se bojí o svůj život když ji přepadne partička výrostků zároveň.
To co se oběvilo za závěsem mne nadmíru překvapilo. Omámeně jsem sledovala toho božsky nádherného člověka. Byl to mladý klučina, víc jak 17 mu být nemohlo, měl na sobě volné kalhoty a trochu potrhané triko, na jehož spodku se vyjímala rudá skvrna od krve, nevypadal zraněně, podivila jsem se tedy proč tam byla. Ale mou pozornost upoutala dvě nádherná křídla, čnící mladíkovi za zády, byla ledově modrá a pírka se na nich jemně vlnila, jako by si hrála, každé trčelo jiným směrem, některé se kymácely ze strany na stranu, jiné jako by se chtěly odtrhnout od ostatních a ulétnout sami někam do dáli.
Nebyla jsem schopna slova, pohybu, ani nádechu. Zírala jsem na něho tak tupě že jsem se za to až styděla, ale nic jiného jsem nedokázala…
Když zjistil že nespím, zarazil se také. Ve chvilce mírně zazmatkoval, ohlédl se, pak ukročil stranou a potom se zase vrátil těsně k mé posteli.
,,To jsem nesměl“
Zahlaholil sametovým hlasem.
,,Ty jsi neměla,… měla jsi spát!“
Vrhnul na mne vyčítavý pohled a svezl se podél mé postele.
,, Promiň“
¨Dostala jsem ze sebe nakonec a snažila jsem se nezírat na něho jak na kousek ráje v pekle. Moc mi to ale nešlo.
Z lehu jsem povolně přesedla a opřela jsem si záda o zed, ke které jsem měla přiraženou postel.
,,Co mám teď asi dělat?“ Zeptal se mně už trochu naštvaně.
,,Nesměl jsem se na tebe podívat, mám tě jenom hlídat, nikdy nesmíme mít jakejkoli kontakt s …s váma. Já….Já , nikdy jsem to neporušil, ale ty… mělas jinej příběh a tak sem… Já nevim, jsem pitomej“
Koukala jsem na něho jak z jara zrozená, neměla jsem nejmenší ponětí o čem mluví a k tomu byl v mém pokoji, byl nadlidsky krásný a měl na zádech obrovská křídla. Komu by tohle po půlnoci dávalo rozum ?
Z nenadání vstal a hrnul se ke mně, mírně jsem ucukla, ale potom jsem se nechala chytit za ruku a odvléct k oknu.
,, Musíš se mnou“
Vyvětlil mi stručně a už mne tahal na parapet
,,Nemůžu“
Skoro jsem vzlykla a snažila jsem se o cokoli zapřít, před pár hodinami možná, ale momentálně jsem opravdu nehodlala skákat z okna.
Otočil se na mne, hodil letmým pohledem někam za mou maličkost a pak se kouzelně usmál.
,, Nedošlo mi to, vrátím se“
Ani jsem pomalu nestihla zpracovat jeho slova a už byl pryč.
Pracně jsem slezla z parapetu a usadila jsem se na židli naproti vypnuté televizi. Chvíli jsem sledovala černý obraz a pak jsem v něm začala hledat sebe. Během pár minut se v něm krom mně objevila jeho silueta. Trošičku( nepřiznat to bych nemohla) jsem se lekla.
,,Hele…“
Začal větu, mně ještě neznámý…anděl a otočil si men proti sobě, židle mírně zavrzala v nespokojenost, ale potom už byla zticha.
,, Nesmíš nikomu nic říct, nikdy… Nejlepší by bylo abys na to, na mě zapomněla, ale jak tak na tebe koukám, to po tobě asi nemůžu chtít co ?“
Ještě ne moc v obraze jsem přikývla a čekala na další pokyny.
,, Nikdy se nezmíníš o ničem co by se týkalo mne, nebo kohokoli jiného…od nás. Ano?“
,,Ehm“ Dala jsem jasně nejasnou odpověď. Asi mu postačila, protože mi opět přetočil židli a usails e na stůl vedle televize.
,,Proč jsi plakala?“
Touhle otázkou mne trochu vyvedl z už tak dost rozhozené míry…
,, Já…no, to je složitý…“
Tom, jak jsems e později dověděla jeho jméno se nějak nezabýval dalším pátráním po mých smutcích, vzal mne znovu za ruku a tentokrát dveřmi vyvedl ven do tmy. Všude bylo příjemně chladno, měsíc byl přenádherně kulatý, snad byl dnes úplněk. Mou ruku stále nepustil, šli jsme pomalu po poli, směrem k nedalekému lesíku, ani on, ani já jsme nemluvily, dívala jsem se kolem a vnímala mokrou zem, která na sebe upozorňhovala v oblasti mých bosých nohou.
,, Teď bys možná chtěla něco vědět, když víš že jsme…“
Nadhodil a čekal na mou reakci…
Nereagovala jsem.
,,Co?“ Promluvil znovu.
,,Všechno…“
Vynasnažila jsem se mu poskytnout co nejstručnější odpověď a docela se mi to podařilo.
,, Hmm… Kde začít“
,, Skus to od začátku“
,,Dobře…Tak možná něco o všech, nebo o mě ?“
,,O tobě“
Pousmál se…,,Jsem Tom“
,,Cellsey“ Seznámila jsem ho i se svým jménem.
,,Já vím…vím o tobě dost Cell…“
,,Já o tobě nevím nic ..Tome“
,, Víš že jsem tom“
Zasmál se znovu, trochu hlasitěji.
Mlčela jsem…
,,Jsem mrtvý“
Pronesl docela vážně, trochu mně to zaskočilo, myslela jsem že andělé jsou, jsou ti, kterých se nebojíme, nestraníme…ti nádherní…
Nechala jsem ho mluvit dál bez komentářů.
,, Zemřel jsem při autonehodě, řídil jsem opilý a bylo mokro, nezvládl jsem to, ostatní žijí, byli v nemocnici.. ale jsou dobrý.“
Další šok, myslela jsem že anděl je pomocník boží, nekouří, nepijí, modlí se a nedělají žádné špatné věci…
,,Anděl jsem od té nehody, první bylo temno a potom jsem se objevil v mlze, někde tam nahoře, jakási stará paní ke mně přišla jako jediná, ptala se mne na otázky, neodpovídal jsem, vždycky odešla a nechala mne zase bloudit v mlze, když jsem se nad těmi otázkami zamyslel, odpověděl jsem, pustila mne dolů. Pomáhám, nebo se alespoň snažím pomáhat lidem, kteří to potřebují. Tím že jsem u nich, nemůžou k nim černí andělé a vyhýbají se jim tudíž deprese, sklony k sebevraždám a podobné blbosti co vyvádí…
Momentálně mám být jenom s tebou. Dokud mne budeš potřebovat, budu tu, když mne nebudeš potřebovat, ale budeš mne tu chtít, odejdu.
¨Nebudu tě zachraňovat, jen ti pomůžu najít cestu, pokud ji budeš chtít hledat…“
Ukončil svůj výklad, zastavil se a podíval se na mne.
,,Proč zrovna já ?“
Zeptala jsems e na jedinou otázku, která mne napadla.
,,To nevím“
Odpověděl a dal se zase do chůze.
Celou noc jsem si s ním povídala, probírali jsme všechno, hlavně můj život, sem tam přihodil vzpomínku na ten svůj a zase se věnoval mně. Každou vteřinu jsem se cítila o něco líp a uvědomovala jsem si, že mi záleží na lidech kolem, na sobě samé a hlavně na něm, během těch pár hodin, co jsem s ním strávila, jsem si k němu vytvořila nepřekonatelně silné pouto.m Na konci noci, kdy se pomalu začínalo rozednívat mne odvedl zase domů, uložil mne do voňavých peřin a odešel.
Celý další den jsem se válela v posteli, nebo jsem si četla, nemohla jsem se dočkat večera, kdy zase přijde…
Každý večer, po celůý týden se opakovalo to stejné, vyšli jsme si ven a mluvily jsme a mluvily, dokud jsme měli o čem, když došla témata, mlčeli jsme a já jsem si užívala jeho přítomnosti, každým dnem, každou hodinou i minutou se moje pouto k němu prohlubovalo a pokaždé když odešel, nemohla jsem se už dočkat dalšího večera.
Dnes jsem čekala a on nepřišel, po dvou hodinách nervozního vrtění se v posteli jsem z ní vylezla a přešla jsem k oknu.
Na parapetu ležel lístek.
,,Dokud mne budeš potřebovat, budu tady, až mne nebudeš potřebovat, ale budeš mne tu chtít, odejdu, promiň, nemůžu jinak…“
,,To ne, jen to ne“ Zhrozila jsem se, vyběhla jsem z domu na ulicia rozhlížela jsems e všude kolem sebe, jestli ho někde nespatřím, nebyl nikde…
,,Tome?“ Zkusila jsem nejistě zavolat, ale nic se neozvalo, zkusila jsem to a znovu a znovu…ale nic. Rozeběhla jsem se po ulici k nedalekému mostu, kde jsme spolu strávili poslední noc, mluvily jsme o přátelství…
Neseděl tam, vyšplhala jsem po jeho hrazení na samý vršek a rozhlížela jsemse všude kolem sebe.
Pak mi to došlo, nikdy už nepřijde.
Je to anděl, já jsem člověk.
Zemřel, potom se z něho stalo to, čím je teď.
Z hluboka jsem se nadechla…Vykročila jsem jednou nohou mimo most, vteřinu jsem zaváhala a potom jsem se za ní naklonila…Roztáhla jsem ruce a nechala jsem vítr , aby mi čechral vlasy směrem proti-pádu.
Zavřela jsem oči a potom u byla tma…
Nic jsem necítila, nic neslyšela.
Nevím jak dlouho jsem takhle byla, ale probudila jsem se, v mlze.
Snažila jsem se najít z ní cestu ven, volala jsem jeho jméno, ale nešlo to, nikde nic…
Po chvíli ke mně přišel starý muž s úsměvem na rtech, měl křídla, ale krvavě rudá, byl celý v černém.
,,Zdravím Cell, neboj, nebudou otázky…Jenom jediná tři pravidla, nepomáháš, našeptáváš špatné myšlenky, pokud uvidíš anděla s modrými křídly, zabíjíš…“
Skončil hovor, hodil přede mne balík složeného černého oblečení a odcházel.
,, Teď to bude chvilku bolet“ Usmál se ještě a já jsem se otočila dozadu, záda mi krvácela a přes ně si to prorářela křídla. Rudá stejně jako krev…
V hlavě mi doznívala jeho slova… míchala se s těmi Tomovými…
,, My jsme andělé, pomáháme, chráníme lidi před černými, ti přináší deprese...“
,,Když uvidíš anděla s modrými křídly….zabíjíš…“