Náměstí

Seděla na náměstí, sama. Koukala kamsi do prázdna. Koukala tam, kam nikdo jiný nevidí. Do svojí duše. Přemejšlela o všem co se za poslední dva roky událo. V podstatě nic. Ale jaký to má výsledek? Sedí tady na mramorový zídce s rozervanou duší, temnotou v srdci a zmatkem v hlavě.

A pořád si opakuje, že se to stává, úplně každému. Netekly jí slzy z očí, neměla smutný výraz. Byla prázdná. Skořápka bez emocí, která píše svůj život v básničkách a povídkách. Byla tělo bez duše – tedy aspoň v této chvíli.

Seděla tam tak dvě hodiny v kuse, koukala na jedno a to samé místo. S neutrálním výrazem a sluchátkama v uších. Kolem chodili lidé a udiveně na ní koukali. Jí to bylo ale naprosto jedno. Pro ni momentálně existovalo jen náměstí se zídkou smíšené s myšlenkami.

Myšlenkami o té svíčce v jejím srdci, co osvětlovala po dva roky tu temnotu a pak zhasla. O té duši , kterou mu upsala, a on jí roztrhal. O tom zmatku v hlavě, který jí cestou ven provedl.

Ale jedno jí nevzal. Neporušenou víru. O svíčce, kterou zase někdo zapálí. O rozervané duši, kterou zase někdo slepí. O tom zmatku, který zase někdo uklidí.

Sedí na tý zídce uvnitř svého já. Kouká kamsi do prázdna. Okolo ní chodí její problémy a udiveně jí sledují. Čeká, až jí ten výhled někdo zastoupí.

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-* A věří. -*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*