Křídla

Všechno se hroutí. Nic nekolísá, prostě to jede přímou čarou dolů. Sama neví proč. Hloubi svého nitra předkládá dotaz, bylo to nutné? Má příšerný strach. Strach z PŘÍTOMNOSTI. Kolem ní se snášejí myšlenky lehké jako peří a usedají jí na srdce. Při každém dotyku slzy dopadají do klína a stékají po tvářích. Vlastní bezpočet tváří. Ta, kterou lidé obvykle vnímají, je pouhá maska. Skrývá zvrásněnou duši s hlubokými krvavými šrámy. Ještě nikdy nikoho nepustila dovnitř. Musel by totiž projít zamčenými zamřížovanými vraty, které navíc střeží několik psů. A za tento čin nikomu nestála. I když kolem člověka poletuje mnoho přátel, žádnému z nich nejde věřit. Vždy totiž mohou udělat něco nečekaného. A čím jsou blíž, tím více to bolí. Lidé si s ní jen hrají. Jako s bezvýznamnou loutkou. Zavírá oči a přeje si jediné; roztáhnou křídla a nechat se unášet. Sejít z cesty plné útrap a být svobodná. Snaží se odpoutat od bolestného vzlykaní ve své hlavě. Povzdychne si, zvedne hlavu a hledí do dálky. Duše prosí o vysvobození. „No prosím…“. Odchází… Ještě jednou se ohlédne a spatří své tělo v koutě. Ničeho nelituje, nyní je pouze součástí kosmické sféry. Odráží se ode dna a míří směrem vzhůru…