Když odejdu...

„Proč jsi tak blbá?!“ řve na ni matka. Zase. Kvůli maličkosti, ale co čeká? Rodičovskou lásku? No tak na sny přestala věřit ve chvílích, kdy na ní máma křičela nebo jí tahala za vlasy až v její ruce zůstávaly chomáče jemně plavých vlasů. Tehdy jí bylo jen sedm.
„Proč mě radši nenecháš na pokoji?“ zkoušela se matce postavit na odpor. „Tohle si ke mně dovolovat nebudeš!“
Jen cítila jak se jí podlamovaly kolena pod náhlou a prudkou bolestí.. Vzpamatovala se a podívala se mámě do očí. Tenhle pohled nesnášela. Naháněl jí hrůzu, možná se v těch smutných tmavě hnědých očích odrážely všechny hrůzy, které musely prožít.
„Koukej všude utřít prachy nebo tě vyrazím na ulici!“ Zakřičela ještě, rychle odvrátila pohled a práskla s dveřmi.
„Co si jako myslí?“ slyšela jak si matka opět stěžovala otci. To ona ho poštvala proti ní… „Jí rozflákám hubu!“… Už jí nezbylo nic. Neměla už žádnou rodinu, jen matka, otec a ona… „Pojď půjdeme někam na večeři.“ Zkouší si svoji manželku otec usmířit. „A nezbláznil ses?“ vyjede i na něj. „Uklidni se, nic sem ti neudělal…“ …

„Chtěla bych pryč, utéct… Ale nevím kam, nemám ani peníze, nemám kam jít.“ Vzlykala do srsti jedinému živému tvorovi, který s ní zůstal. Sedmiletý pes. Jedině on jí rozuměl.
„Začneš už konečně něco dělat?!“ zakřičí matka sotva vrazí do jejího pokoje. „Co zase řveš! Mám ti přidat abys měla proč?“ Ona jen vstane a podívá se jí do tváře se slzami v očích. „Proč mě nenávidíš?“ pronese tichým hlasem. „Já tě nenávidím?? Jsi moje dcera, rozmysli si co říkáš! Takhle se chovat nebudeš!“ Její ruka vyletěla směrem k ní. Zatmělo se jí před očima, ale žádná bolest se nedostavila. Jen letěla a pak nic… Prostě nic… Konečně klid, po kterém tak zoufale toužila….

„Barborko..? Co je ti? Probuď se!“ matka třásla s jejím bezvlálým tělem. Chtěla jí trochu pohrozit, ale asi to přehnala… Ztratila rovnováhu a dopadla hlavou přímo na roh psacího stolu. Všude byla krev… Nejvíc na matčiných rukách…