Cestou

Stál na perónu. Zamyšleně pozoroval koruny stromů, které obklopovaly malé nádraží a kterými lehce probleskovalo blankytné nebe. Rozhodoval se. Má nechat za zády malé ospalé městečko, které pro něj znamenalo celý život. Zde má všechny přátele, rodinu i Annu. Annu, která pro něj tolik znamenala.
Ale události posledních dní ho přiměly změnit život. Ví, že utíká zbaběle jako prašivý pes, ale nedokáže se tomu, co se stalo postavit čelem. Musí jít koupit jízdenku a odjet vstříc novému osudu, utéct před malérem. Musí se rozhodnout. Lehce udusil doutnající cigaretu a udělal první krok.
Ve vlaku si našel prázdné kupé; s pohledem upřeným do rozjetých barev léta jeho prsty procházela melancholická melodie španělské romance. Myslel na Annu a na to, jak se bude cítit, až se večer od své užvaněné sestry Natálie dozví, co se stalo tuhle noc. Pak se mu kdo ví proč před očima objevil obraz jeho ateliéru. Sinalé ráno plné mlhy pronikalo upatlanou skleněnou stěnou do místnosti přeplněné ohmatanými obálkami knih a časopisů. Pomačkané tuby barev doslova dláždily špinavou zem. Všelijak pokroucené kusy vypálené i dosud schnoucí hlíny se ledabyle válely podél jedné zdi a na všech poličkách. Zažloutlé role papíru divže nepadaly z nezvykle velkého stolu uprostřed místnosti. Na rozkládací pohovce se převalil uzel peřin, rukou, nohou, prostěradel. On sám v pruhovaných trenýrkách, s cigaretou v jedné ruce a svými rozcuchanými vlasy v druhé, zamyšleně pozoroval nahé ženské tělo, rychlými tahy nahozené na plátně. Nedokázal pochopit, jak to něžné stvoření, co ho teď sledovalo svými rozespalými kukadly, mohl tak špatně načrtnout. Vždyť křivka jejího zadečku vypadá na obraze vzhledem k realitě uboze. „To nevadí, vždyť si včera večer myslel na něco úplně jinčího. Uvidíš, příště to bude lepší,“ s šibalským úsměvem podotkla Anna a ve skutečnosti se jí kresba doopravdy líbila. Byla totiž na ní o něco hezčí.
Slunce stálo vysoko na obloze, když do kupé vstoupila starší dáma v nóbl ošacení s širokým kloboukem a hrudí. Okolo tučného krku se jí obtáčelo několik dlouhých korálkových šňůr a v obličeji vypadala jako přepumpovaný červený míč, který měl každou chvilku explodovat. Už už se jí chtěl zeptat, jestli s těmi provázky nechce pomoct, jestli se nedusí, ale pak si uvědomil, že ho to vlastně vůbec nezajímá. Sedla si těsně vedle něj, vytáhla křiklavě růžový vějíř. Začala s ním mávat, až Zdeňkovy poletovaly vlasy kolem hlavy. Zároveň tím rozvířila těžký a zřejmě dost drahý, přesto absolutně nevkusný parfém. „Fuj, to je dneska hnusnej den, co? Někdo by měl to horko zakázat,“ roztomile se na něj usmála ta horda nelogicky navlečených svršků. Pro jistotu jí neodpověděl; jen otevřel okno a odešel hledat klid někam jinam.
Zůstala u něj až do večera, takže měl šanci pokusit se o akty další. Ukázalo se ale, že ten první stále zůstával tím nejlepším. A jak se pouštěl do nových a nových obrazů, vzrůstala jeho netrpělivost a prsty, jako by už nebyly jeho. Najednou patřily někomu jinému a Zdeněk už je nedokázal ovládat. Když odcházela, zrovna vzteky trhal půlku skicáku; ani se s ní nerozloučil. Úplně ho ovládl pocit neúspěchu, a proto si nemohl všimnout, že Anna zavírala dveře od ateliéru s očima smutnýma a plnýma otazníků nepochopení. Bylo to těžké žít déle jak jeden celý den s takovouhle povahou. Mohl se probudit s úsměvem na rtech a připravit vám snídani do postele, ale už do oběda se změnit v nepříčetnou bestii, která hází talíři po stěnách nebo láme všechny tužky v domě. A pak večer přijít s rudou růží za zády a omluvami na jazyku. Jediným opravdovým problémem, který ho takhle dokázal proměnit mávnutím kouzelného proutku, byl jeho největší koníček a práce v jedné osobě – kresba. Někdy se stávalo, že byl hrdý na svoje povolání a na své obrazy. Bohužel však žil v milném domnění, že je nejen průměrný, ale dokonce špatný malíř. Z tohoto přesvědčení ho nedokázala dostat ani Anna, osoba, které ve svém životě věřil asi nejvíce. Vlastně ho jeho výstupy po tak dlouhé době, co ho zná, už neudivovaly. Jenže to neznamenalo, že se je naučila ignorovat a vymést z hlavy. Ještě se jí nechtělo domů, a tak se šla projít. Na červencovou noc bylo poněkud chladno.
Teď ho pro změnu přišel vytrhnout ze zamyšlení průvodčí. Chvilku to možná vypadalo, že se Zdeněk vymlouvá a lístek si nekoupil, ale nemohl ho pro tolik kapes za Boha najít. V tu chvíli však už byl beznadějně ztracený. Tomu vychrtlému vrásčitému dlouhánovi stačil jediný pohled na jeho vytahaný svetr, seprané kalhoty a staré boty, aby si udělal jasný obrázek o tom, jaký je to člověk. Ať udělal cokoli, v jeho očích to byl jen další tulák, který si nezaslouží nic než pohrdání. Podal mu svůj lístek a onoho pána v modrém stejnokroji si dál nevšímal. Fascinovaly ho zvuky vlaku: ten, co ho způsobovaly spoje na kolejích, sténání křehké konstrukce vagónů a taky jeden, který se sem vůbec nehodil. Připomínal mu spíš klokotání vroucí vody doma na plotně. Ten vzácný okamžik, který vyplňoval čas před zalitím hrnku do poloviny naplněného mletou kávou. Obyčejně jí pil velmi dlouho, celý večer nebo probdělou noc. Dnes ho trápily myšlenky na Annu a pálily vzpomínky na nemožné chování, které se mu opět nepodařilo před ní skrýt. Hodil ho do sebe pomalu ještě vroucí. A tak jak byl, s bundou a lukem pod paží, vyrazil na „lov“, jak svůj tajný koníček sám pro sebe pojmenoval. Když bylo nejhůře, zašel na louku za městem střílet jen tak do vzduchu. Uklidňovalo ho to. Miloval ten pocit, kdy je tětiva natažená tak, až se třesou ruce a obzvlášť ten, kdy se pustí a šíp letí k nebi neskutečnou rychlostí. Pak teprve člověk konečně vydechne. Chodíval sem kolem druhé hodiny ranní a opravdu nečekal, že tady v tuhle pozdní hodinu na někoho narazí. Taky ho pořádně vyděsilo, když z dálky, ve směru kam letěl šíp, po chvíli uslyšel ženský křik. Jediné slovo, které ho teď napadlo, bylo „vražda“. Co když někoho zabil?
Zahloubal se do sebe ještě víc. Už nemyslel na dnešní noc, jen seděl, tupě zíral kamsi do dálky, potichu hrál na španělku. Tak smutně a tak dlouho, že kdyby s ním někdo seděl v kupé, určitě by se už dávno rozplakal.
Další věc, která se mu teď nutně musela honit hlavou, byl strach, že ho chytí a zavřou do železné klece, kde umře žalem a strachem z uzavřených místností bez oken. Bál se toho, že zase bude muset strávit noc v tmavé zatuchlé sklepní komoře, kde ho ještě jako malého kluka zapomněl jeho bláznivý otec. Proto musel mít místo jedné zdi ve svém bytě skleněnou stěnu. Nemyslel na křik neznámé ženy. Utíkal domů. Dál už pak nevěděl, co dělal a kde byl. Uvědomuje si jen malé nádraží a tíhu své kytary v levé ruce, skřípaní brzd vlaku a neznámou sílu, která ho táhla nazpátek.
Vlastně nevěděl, kam vlak jede a doposud se o to nezajímal. Jak ve snách kupoval lístek a tedy nevnímal, co u okénka říkal. Přinejmenším si to teď nemohl vybavit. V kapsách nacházel jen zmuchlané účtenky. Když přijeli na konečnou zastávku, den už značně pokročil, tma začínala pomalu houstnout. Zbaven zdravého rozumu, oddělil se od hloučku lidí, plynoucího k návsi nějaké vesničky. S vidinou božího království stoupal do strmého kopce, kde ho po chvíli zakryl les. Byl jak šílený. Bezhlavě se toulal mezi stromy dobrou hodinu. Pak stanul u Božích muk. Třásla se mu kolena a skrz temné obrysy kříže slyšel hlas svého svědomí. Před sebou najednou spatřil konec své cesty: hlubokou propast.

Když se pak ráno probudil, nechápavé pohledy jeho starého otce, mu ihned prozradily, že to, co v posledních několika hodinách prožil, nebyl jen hloupý sen. Na nic se ho však neptal, v tu ránu se mu změnila tvář a jako malé dítě, které nerozumí tomu, co říká, začal zvesela vyprávět: „ Ani by ses nenadál, co se stalo. Annu včera málem znásilnily. Šla se v noci projít nebo co a nějakej hromotluk jí tam potkal a… No, kdyby z nebe nepřiletěl šíp a nezavrtal se tomu pobudovy do beder, tak by tvoje Anča asi teď byla v pánu. Stačila jenom vykřiknout a pak omdlela.“ Se Zdeňkem se v tu ránu zatočil celý svět. Proklínal svojí hloupost a zároveň děkoval svému štěstí.