Procházka

Když jste tak slabí, že nejste schopní ani odhodit chmýří jenž Vás již nějaký čas lechtá na bradě, když už jste tak unavení, že neprotestujete proti stereotypu i přesto, že dřív to tak třeba nebývalo. Zkuste udělat krok, i když i on je vlastně a pouze zvyk, a pak další. Jsem si téměř jistý, že si najednou nebudete ani vzpomínat na to, jak že jste to dokázali ujít takový kus, když teď stojíte přímo pod hvězdami. Ale také pod lampami, vedle silnic a svítících oken domů jenž skrz ně šeptají i křičí všechny příběhy z nekonečného množství ložnic a kuchyní. Ten chodník po kterém teď již téměř letíte, je jen váš jste lehcí a nemáte cíl, i přesto že ve svém podvědomí ho nejspíš dobře znáte a víte jak to celé skončí. Ale přesto se Vám půjde tak lehce a třeba také nemáte tolik chuti se procházet-to však vůbec nevadí. Jen to zkuste a běžte, zahněte za roh a pak se klidně vraťte, jen nikam cíleně nesměřujte, nechtějte nikam dojít. Teď není nic, co by Vám mohlo ublížit. Už nyní není prostor pro žádnou lásku ani násilí pro nic, co by se vás mělo nějak týkat. Jste na jiné úrovni než obyčejní lidé-jste vnitřně nedotknutelní a oni to vycítí a vyhnou se vám a nebo vás zabijí. Jste pro ně blázni. Jdete ulicí a všechny ty domy, které jste viděli nesčetněkrát a všechny stromy, každý kamínek a zrnko prachu jsou tu a vy je znáte- je to váš svět, vaše město. Budovy zaniknou tak jak je znáte, budou to jen hranice, přerostlé obrubníky Vašich cest.