Nález negativní

Je už tma a já jdu spěšným krokem domů. Teď začátkem listopadu už bývá dost chladno, tak spěchám a nikde se nezastavuji, ale na tom nesejde. I kdyby byl červen, taky bych spěchal. V hlavě mi ještě zní tóny Beethovenovy symfonie č. 6 "Pastorální", jako dirigent si dokážu v hlavě přehrávat celé skladby. Ale co bych teď dal za chvíli ticha. Zkouška probíhala dobře, však už do generálky mnoho nezbývá a díky ní jsem zase na okamžik nabyl ztracený klid. Ale teď, když jsem sám, už to zase přichází. Na pozadí té úžasné hudby slyším bubny. Jenže v Pastorální přece žádné bubny nejsou, nepatří tam. Přesto do toho někdo pořád bubnuje. A jak. Jako o život. Jako by si vzal ty největší tympány a bušil do nich hlava nehlava, co to dá, dokud nepadne vyčerpáním. Jenže on nepadne, to dřív padnu já.

Nález negativní. Doktor řekl, že mi nic není. Posílal mě na všelijaká vyšetření a na další ještě pošle, ale nikdy se nepřišlo na nic. Nález negativní. Jsem zdravý, sluch v pořádku. Obvykle lidé s přibývajícím věkem sluch ztrácejí, stejně jako zrak, ale já ne, já slyším pořád skvěle, slyším dokonce ještě něco navíc, něco, o co však vůbec nestojím - ty proklaté bubny. Negativní. Já se z nich asi zblázním. Zpočátku, když jsem byl v naprostém tichu, to bylo jen takové tiché nezřetelné tepání. Myslel jsem si, že mi jen krev buší ve spáncích. Časem to ale sílilo a rytmus se zrychloval. Jako na starověké galéře, rychleji a rychleji, dokud veslař neztratí poslední zbytky sil. Mně už jich moc nezbývá. Když už to bylo rychlejší než rytmus srdce, stal se ze mě štvanec. Srdce se přizpůsobovalo tomu rytmu, zrychloval se mi dech, neměl jsem už chvíli klidu, pořád v poklusu. Lidi se ptali, co se děje, ti pochopitelně neslyšeli nic. To mě sice na chvíli vyrušilo a na krátkou chvíli jsem zapomněl na dunění v hlavě, ale o samotě to začalo zase nanovo. V neustálém stresu z něčeho co vlastně není. Je to teprve rok, ale zestárl jsem snad o deset. Nemůžu spát, dokud mě nesklátí naprosté vyčerpání. Už nepomáhá ani zvuková kulisa z rádia nebo televize. Jak jsem to dřív nesnášel a vysvětloval lidem, že je to otupující. Jak bych byl teď rád, kdyby zase fungovalo alespoň to. Nález negativní. A přitom to slyším tak zřetelně, jako by ten bubeník stál přímo za mnou. Otočím se ale, a za mnou nikdo není. Nepomůže zacpat si uši, nepomůže ani se opít. Jen ještě při zkouškách se dokážu od toho odpoutat. Soustředím se natolik, že pro mě neexistuje okolní svět, není ani jiné myšlenky, prostě ani nelze myslet na něco jiného, než na tu úžasnou nadpozemskou souhru všech nástrojů, ten tok energie, vycházející z každého jednotlivého hráče a slévající se do mohutného proudu, unášejícího mě někam mimo tento svět. V tu chvíli si myslím, že chápu celý vesmír, a že orchestr je jeho strůjcem. I kdyby nám koncertní síň hořela nad hlavami a celá planeta se rozpadala, orchestr zůstane nedotčen na svém místě, pevný bod v prostoru bez hranic, bude pořád hrát a hrát, až vznikne svět nový. V takových chvílích jsem ještě jako dřív. Ale i tahle jistota se začíná drolit, hůř se mi soustředí a hráči to cítí. Nedávají to zatím znát, ale cítí to a je jen otázkou času, kdy už je nebudu schopen řídit.

Beethovenovu Pastorální ještě dokončíme, ale pak už asi nic. Měli jsme raději nastudovat Osudovou, to by bylo příznačnější. Čeká mě snad Beethovenův osud? To bych si fandil, tak slavný nejsem a už ani nebudu. On sluch ztrácel, hluchota ho izolovala od společnosti, ale ve svém vnitřním světě hudbu pořád slyšel a mohl tvořit. Já naopak slyším dobře a slyším taky ty bubny. Ty proklaté bubny, které nejsou. Proč já? Proč se to muselo stát zrovna mně? Někde vznikne nepatrný zkrat a mozek dostává falešné impulzy. A nejde to vrátit, mozek nejde restartovat. Lidé, co přišli o nohu nebo ruku, ještě dlouho ztracenou končetinu cítí, dokonce je i bolí, říká se tomu fantomové bolesti. Já mám snad nějaké fantomové sluchové vjemy. Halucinace. Ano sluchové halucinace. Takže od zítřka začnu obcházet psychiatry.