Moje Ráchel

"Moje malá, sladká Ráchel. Bože, proč si dovolil, aby mi ji vzal?" ozvalo se do ticha, rušeného jen jakýmsi podivným bublavým zvukem. Muž jenž stál v potemnělém bytě sklonil tvář k druhému muži, který nerušeně spal na matraci uloženou v rohu pokoje. Popraskané žilky kolem nosu, nahnědlé skvrny, zápach zvětralého piva a cigaretového kouře.
"Bože proč? Byla tak sladká, tak nevinná. Ještě nebyl její čas. Tak proč?"
Pět měsíců zpátky jeden opilý řidič narazil do malého děvčátka a ujel. Snad, kdyby vystoupil a zavolal pomoc, přežila by. Snad. Policie přestala pátrat po měsíci. Neměli žádnou stopu a takových nehod se stane příliš mnoho.
Policie přestala, ale on ne. Našel ho. A teď tu stojí a hledí na muže, jenž mu sebral jeho malou Ráchel.
Dostat se k němu do bytu bylo ještě lehčí, než ho najít. Opilec, co ani nezavře dveře, když se k ránu vrací do svého kutlochu. Proč taky, kdo by mu co ukradl? Nic tu vlastně není. Pár prázdných lahví a plechovek, starých hadrů a špinavého nádobí, zápach, nepořádek, občas nějaká krysa.
Zahleděl se mu do obličeje a zamířil mu přímo na pravé oko.

Tmavou chodbou se rozlehla rána. Staré oprýskané dveře se otevřely a pustily ven muže strhaného žalem, v jehož očích se zračilo šílenství...