PÍSMENKA , KTERÁ VŠECHNO MĚNÍ

Sofie a Samuel .Samuel a Sofie . Ti dva . Dva , kteří k sobě patří jako bota a tkanička . Znal je každý . označovali je za pár města . Ona byla krásná mladá dívka . Úspěšná ve své nové práci . Milá , usměvavá , obětavá . On byl gentleman . Pracoval ve slušné firmě a Sofii moc miloval . Opěvovali se nádhernými slovy i skutky . Ale po roce co spolu žili v jednom domě , se vše nějak změnilo . Samuel přestal chodit do práce , stále víc a víc se toulal do noci venku .

„ Kde jsi byl ? Víš jaký jsem o tebe měla strach ? „“ …..
„ V hospodě . Snad si můžu dělat co chci , nejsi moje máma . “ rozčílil se Sam .
Sofie tiše sklopila hlavu a zašeptala „ Promiň , že Tě miluju . Bojím se o tebe .“
Samuel to slyšel , objal Sofii a zašeptal ji do ucha „ Promiň . Já tě taky miluju , ale potřebuji víc prostoru “ . Sofie kývla . Společně šli potom ještě do obýváku .

Jenže den ode dne se to zhoršovalo . Sam chodíval domů ještě později . Nenašel si práci a z baráku začali mizet všechny cenné věci . Choval se divně . Jinak . Už to nebyl ten gentleman , který žil jen a jen pro Sofii . Sofie , ta to snášela čím dál hůř . Strašně se o něho bála , nechtěla ho ztratit .

„ Miláčku ? Prosím tě nevíš kam se poděly ty hodiny po mé prababičce ? Tys je někam schoval ? „“ zeptala se opatrně .
Samuel zvedl hlavu od novin „ Hodiny ? Jaký hodiny . Jo ty myslíš ty starý . Zlato , ty jsme , ale už prodali . Zase se ti to zhoršuje . Bereš pravidelně prášky ? .

Sofie se zamračila . Věděla , že žádné hodiny neprodala , protože to byla jediná památka na její prababičku . Sice měla problém s pamětí ,ale ta se jí , jak jí říkal lékař , zlepšila a za chvíli už nemusí brát ani prášky , ale hodiny by nikdy nedala pryč .

„ Ale Same ….. já ty hodiny určitě …. “ chtěla namítnout, ale do toho ji skočil Sam „ Miláčku , nechala bys mě to dočíst ? Neřeš teď večer nějaké hodiny “odpověděl chladným hlasem . A takhle to šlo dál a
dál . Každý den byl horší a horší . Až se jednou Sofie naštvala .

„ Same , já ti nevěřím . Ty tady furt něco prodáváš a děláš , že já to prodala a zapomínám na to , ale to pravda není . Moje paměť už je v pořádku , už dokonce ani neberu prášky . Bereš drogy ? “
„ Z čeho mě tu obviňuješ ? A co mě furt hlídáš jak malý děcko ? A i když beru je to moje věc a ne
tvoje “naštval se .
„Ale ….“
„ Ale ale , to tvoje ale …. Nech mě prosím tě žít . “ Začal už pomalu řvát . Oblíknul si kabát a prásknul vchodovými dveřmi .

Sofie klesla na zem a začala plakat . Toho se bála , že bude jednou den , kdy se rozejdou .Ale nevěřila , že to bude kvůli drogám . Plakala dlouho . Nakonec usnula na podlaze . Druhý , třetí ani čtvrtý den se Sam neobjevil . Mobil u sebe neměl . Možná ho i prodal . Protože už dlouho nic nejedla rozhodla si udělat něco k obědu . když začala jíst , někdo zazvonil . Vzala si boty a vyšla ven . V jedné chvíli si dělala naději , že by to mohl být Samuel , že se z toho dostal , ale pak když uviděla na chodníku stát policajta , zatmělo se jí před očima a rozbušilo jí srdce .

„Madam , není vám nic ? “ ptal se starostlivě policajt .
„Ne , to je dobrý . Co potřebujete ? “ pomalu si uklidňovala
„ Jste Sofie ****** ?“ zeptal se a ona přikývla .
„Musím vám říct špatnou zprávu . Včera večer jsme našli vašeho přítele . Je mrtvý , tohle tam pro vás nechal . “ podával Sofii papír s jejím jménem .
„Dobře , děkuji . Nashledanou „“ odpověděla omámeně . V uších jí znělo JE MRTVÝ , JE MRTVÝ .
„Nashledanou a upřímnou soustrast „“ rozloučil se a odešel .

Stála před dveřmi domu a smutně koukala na odcházejícího policajta . Na nebi se zatáhlo a začalo pršet . Stála tam dál a její slzy se mísily s velkými kapkami deště . V ruce mačkala provlhlí kousek papíru . Opatrně ho rozložila . Z velkého černého nápisu se pomalu stával jeden tmavý flek . Nechala vzkaz spadnout na zem a utekla domu . Na zemi se rozpíjely písmenka dávající dohromady slova PROSÍM ZAPOMEŇ .