Pravidla II.

Po druhé jsi mě viděl v televizi. Jsem tam často, ale málokdo si toho všimne. Ty ano. Něco nás poutalo. Tak nebezpečně blízko. Tak, jako poutá dřevo oheň, motýl entomologa, nenaučený žák profesora. Myslíš, že výsledek překvapí? Snad někdy. Ale řekni, kdy se komu podařilo uhasit požár, když ještě nevzplál? Jak často pustí originální exemplář věděc na svobodu? A když něco nevíš, jak to můžeš říct?

No vlastně, celé to, co jsme spolu prožívali, byli jen a jen otázky. Hloupé, vážné, krátké, filosofické, osobní, sáhodlouhé, opakující se... OTÁZKY.

Měl jsi krásný, dlouhý život. Na rozdíl od ostatních jsi ke mně nechoval nenávist. Byl jsi prostě zvláštní. Jiný. Originální. S přibývajícím časem jsme se setkávali častěji a častěji. Někdy mi připadalo až hloupé, že jsem cítila, že se dokonce těšíš. Žili jsem spolu. Často a krátce. Ale s ní jsi žil častěji a dlouho. Je krásná a chytrá. Miloval jsi ji. Vím to. Věděla jsem to pokaždé, co jsme byli spolu. A přesto jsme byli. Proč? Zase ta hloupá otázka. Co tě na mě tak zaujalo? Proč jsi o mě často přemýšlel? Proč jsi na mě neodkázal zapomenout? Ne, tak jako ostatní, ale tak, jako ty sám. Byl jsi divný. Možná. Snad proto, že já jsem taky.

Nemluvili jsme spolu. Naše myšlenky se prolínaly, ale slova ta se nedostávala od jednoho k druhému. Jednou, jedinkrát ses ty mě zeptal: „Proč?“. Nedokázala jsem odpovědět. Bylo to mezi tebou, mnou a tvým dávným přítelem, kterého jsi měl moc rád. Bylo to zvláštní a smutné. Ale i potom jsi o mě skládal písně a maloval mě na plátno. Věděl jsi, jak vypadám, jak mám nezvykle barevné vlasy, jakou mám postavu, znal jsi můj úsměv, měl jsi mě vrytou pod kůží. A já tebe. A pak jednou, na tom lístku stálo tvoje jméno.

Oblékla jsem si své nejlepší oblečení. Nemám šaty. Nesnáším je. I tohle jsi věděl. A pak, v tichu, jsem k tobě přišla. Milovala jsem tě? Ne, nevím co je láska. A někdo bez duše milovat snad ani nedokáže. Ležel jsi a spal. Bylo půl desáté večer, byl listopad. Listopad, osudový měsíc. Něco začíná a něco končí. Je to přelom. Byl jsi tak krásný ve své nedokonalé lidskosti. Byl jsi otočený na bok, tvá žena nebyla s tebou. Byli jsme sami. Poprvé a naposled jsem se tě dotkla. Letmo, na tvář. Cítil jsi to i ve spánku. Usmál ses. A pak přišlo to, co muselo být. Nikdy jsi mě neviděl plakat. Nikdy totiž nepláču. Ani teď, když mi tečou slzy jako nekonečné výstřely bolesti, ty už to nevidíš. Jsi jinde. Už nám není souzeno se někdy potkat. Jsi tam a já jsem tady. A tak to mělo být.

Tvé jméno zaškrtnu jinou tužkou, než celá staletí zaškrtávám ostatní jména. Byl jsi prostě výjimečný. Byl jsi a navždy budeš. Křídla mě začínají tlačit do zad. Nechám tvé tělo ležet na posteli v krvi, kterou nikdo nevidí. Infarkt, to bude zítra konstatovat lékař. Zítra. Zítra. Pro mě zítra neexistuje. Žiju a umírám věčně. Sbalím si svou chladnou přítelkyni a odlétám do temnot.