Podzimní kvítí

Je hluboká noc, měsíc svítí tak, že ozařuje celé okolí. Sedím uprostřed nějaké louky a můj pohled se na pár chvil zastavil. Mé oči se zaujatě zadívaly na nedaleký strom. Strom, který ovládl podzim, vypadal v měsíčním svitu jako velká ruka osudu. A mě v hlavě zazněla otázka: co ten osud vykouzlí? Sedím na louce a přemýšlím… proč? Proč se to stalo? Člověk, kterého jsem milovala odešel, odešel a nechal mě sedět uprostřed louky, louky, kde bych kvítí v tomto čase hledala marně. Vím, že už se letos kvítí nevrátí. Tak jako vím, že člověk, který mě opustil už nepřijde. Odešel a nechal mě sedět uprostřed louky. Bylo to minulou noc. Od té doby sedím tady na tomto místě a přemýšlím nad tím proč?