Hovadina

Je to jedna velká hovadina...Všechno co se děje..I to všechno co je uvnitř nás, uvnitř mě...Pořád na to nadávám, křičím..Říkám si, kdy už konečně zmizí?!..A nic..Bude tady se mnou. Vůbec nevim, jak bych jí měla říkát..Možná "ta druhá já"..Nemám pro ni jméno. Ta druhá Já, depresivní, sebedestruktivní, naivní, hloupá a zasněná..
Bože, kdy už jí to někdo vysvětlí? Věci se dějou, protože se takhle mají dít. A naděje? Ta umírá přece jako poslední..Nebo alespoň tak se to říká. Když mi sudičky věštily nad kolíbkou, zajímalo by mě, která z nich vymyslela tu hovadinu co mě bude tak ničit, deptat..
Občas si s ní rozumim, ale to opravdu jen občas, zalezu s ní do postele, zachumlám se do peřin a nechám jí ať si dělá co chce. To když mi dojdou síly...A že mi dochází pořád..kde je nabírám zpátky? U ostatních..Od jejich pocitů, od jejich objímání, polibků a pohlaazení..Potřebuju to..vážně potřebuju...nabrat sílu..ale na jak dlouho? Na noc? Na den? Týden, možná měsíc?..a pak? Bum, a sem zase dole..A moje milá hovadina se objeví ve svém depresivním obleku, zahalená, jak kdyby šla někam na maškarní..
Ať táhne k čertu, dá mi končně pokoj..nedá..ta hloupá, asi já..
Jednou jí vymažu..jednou..a pak?
Životy těch druhých půjdou dál...