Jsme přeci pouze smrtelníci..

Není to tak, že by se bolest časem zmenšila.. jen už jsem dokázala zesílit natolik, abych byla schopna to unést..

Není to tak, že bych se neuměla smát.. ano, umím, tedy ve chvíly, kdy nemyslím, v alkoholovém opojení, zkouřená..

Věci se mění, změnila jsem se i já.. to nepopírám.. jen po mě nechtějte, abych byla jako dřív.. to nedokážu.. možná jednou, až budu tak silná, abych vše vrátila do starých kolejí..

Zatím nejsem.. nemám sílu, nemůžu se smát, oči mám věčně uplakaný.. ale až to bude jinak.. kdo ví.. možná.. možná..

Za denního světla ten svět není tak prokletý.. ale v noci, v noci se to mění.. hromadí.. beze spánku.. a když, tak s můrami místo krásných snů..

Můžu se ironicky smát a můžu tvrdit "Nic mě neskolí", ale to je přece jen ta obrana před světem.. aby mě to nepohřbilo, abych mohla, alespoň trochu, věřit že žiju..

Možná nejsem dobrá ve svém chování, povaze či mluvě.. ale to jsem já.. se svými problémy a starostmi, s bolestnou minulostí, s ironickým úsměvem /ano, opět to zmiňuji../ jen..

Nedokážu pochopit, proč nikdo nedokáže přijmout mě, takovou jakou jsem.. bojí se snad, že nosím smůlu? Bojí se..?

Potřebuji doteky, věřte mi, potřebuji někoho, komu můžu věřit, i za cenu, že mě po čase nechá být.. potřebuji obejmutí, když se v noci probouzím, potřebuji slyšet cizí dech a tlukot srdce..

Jsme přece jenom smrtelnící.. Znavený doufáním a bežným koloběhem.. čekám na to, co mě čeká.. a možná, že opravdu čeká něco jen na mě..

Nějak se mi těžko dýchá v poslední době..