Sbohem Emily

Z těžka dosedla do židle, a posunula klávesnici. Už je pryč....
Před pár minutami odvezli jejího nejelšpéího přítele, stvoření, které při ni stálo v nejtěžších chvílích a které tu pro ni vždy bylo. Milovala tu funku nade všechno na světě a musela se jí vzdát, musela jí dát poslední sbohem a smířit se s tím, že už tu pro ni nikdy nebude.
Zadívala se na nepopsaný papír a představila si na něm Emily, jejího pejska, viděla jak, ještě jako štěnátko, když si pro ni jela, jak se vyhrnula z ohrádky se svými sestřičkami a bratříčky, v tu chvíli věděla že je to ona kterou chce, vzala si ji na klín, byla njemenší z celého vrhu, vešla by se jí do dlaní kdyby chtěla, chovala ji a ona usnula její malinkatý hrudníček se zdvihal při každém nádechu a ona co chvilku posunula pacičku a nebo zachrchlala. Od toho okamžiku byla emily její a ona emiliina. Její přítel zaplatil milé paní nepatrnou cenu za tu lásku a štěstí, tkeré se vezli domů.
Potom papír zase zbělel...
O objevila se tam znovu, běžela si to jako ještě malinkaté štěnátko sněhovou uličkou, na sobě přiliš velké kšírky, tkeré jí plandali ve všech směrech...
Hrnula se ke svě paničce a opět se jí stulila do náručí.

Pak si vzpomínala jak rostla, každý den o kousek
vždy když se vrátila domů, byla Emily první komu věnovala pozornost, milovala ji, svěřovala se jí se všemi svými tajemstvími, jako by jim mohla rozumnět a někdy se zdálo že i rozumí....

Ten pes byl po dlouhé době někdo, komu mohla věřit a za koho by byla ochotná položit život a ted se jí musí vzdát ?
Ještě vyhlédla z okna v naději že Emily bude stát zase před jejich branou a čakat až si ji vezme k sobě, až si lehne ke své paničce na klín a až tam usne a bude naslouchat všem jejím přáním aby se vrátila.
Nebyla tam, ztěží ještě zahlédla odjíždět auto, které Emily odváželo přes 200 km daleko, aby si zvykla na někoho jiného, aby byla někomu jinému životní oporou a nebližším přítelem...
Musela se jí vzdát a uvědomit si, že už tu pro ni nebude...