Potoky čaje

Chlad úplně zmrazil její tělo, myšlenky se jí houpaly jako kostky ledu na tichém jehličkovém oceánu. Bezvětří jako by paralyzovalo konečky prstů, nemohla pohnout palcem u pravé nohy. V té chladivé pustině, uprostřed masy zmrzlé vody se třpytila teploučká myšlenka a slabounce sem doléhala tajemná japonská písnička, kterou s nesmazatelnou jistotou určitě musela zpívat modrooká gejša, jedna z nejkrásnějších! Jiskřila a tavila vše kolem. Ta myšlenka byla vzpomínka. Naše sněhová královna si vybavila jeden pozdní letní den. Pramínky teplého čaje stékaly po obrovských krách a zakusovaly se stále hlouběji. Když už se sencha rozvodnila, vylilo se jí trochu i na stůl a malý bílý šálek s titěrnými modrými řetízky a průhlednými rýžovými zrnky zanechal kruhovou stopu. Říkal, že tu je a tím se vetřel do společnosti nemořeného, nelakovaného, nijak upraveného dřeva. Prostě přišel a neptal se. Anebo se ptal a hodně a ještě víc se usmíval a jeho úsměv působil na tu červenající se duši, jako teplý čaj na zamrzlou vodu. Byla celá nesvá a třásla se, bála se marných nadějí, které přicházejí a odcházejí stejně jako host, kterého jste nepozvali. Ráda by takhle snila déle, ale obrazy jejích představ šuměly a zrnily tím víc, čím nepochopitelnější byl křik z vedlejšího pokoje. Ale ne, už si ho nevšímala. Teď ne! Zavrtala se do měkoučkých mraků, aby jí bylo tepleji a pozorovala; no, možná spíš tušila, jak ji šíleně pomalu opouští to staré a nové už čeká za pootevřenými dveřmi. Byly prosklené a jeho vysoká a tak štíhlá silueta se černala ve dřevěném rámu a za skleněnými hrášky jako jedno velké rozechvělé tajemství. Asi většina dívek z minulých staletí by chápala její rozpoložení a váhala by stejně jako ona. Vždyť v těch, ani nevěděla, jestli modrých očí, se mohla úplně snadno utopit, spadnout do nich jako do temné pasti. Vždyť v té záplavě černých vlasů mohla hned zabloudit a ten úsměv jí mohl dřív, či později kousnout. Ta postava za dveřmi, nebyla si tím nijak jistá, ta postava držela za ruku jinou, menší a krásnější, než byla ona sama. Kostka má jen dvě strany: pravdu a smyšlenku, takovou náplast, která se na ránu lepí dřív, než se člověk poraní. A kruh se tím znovu uzavřel. Ta druhá strana, ta smyšlenka, byla vlastně ten oceán, studený až tuhla voda v žilách, plný těch kostek ledu a vítr vál až praskaly a skřípaly klouby v nohách. A někde v té třeskuté zimě, snad uprostřed masy zamrzlé vody se třpytila teploučká myšlenka (možná ta pravda!) a ta tajemná písnička připomínala nejvzdálenější orient – tam, kde slunce vycházelo již při samotném početí Země.