Páteční odpoledne

Klekánice už je pryč, odešla s břemenem.
Před námi víkend prodloužený díky událostem 17 listopadu 1989.
Zima a prach, tak trochu strach o zábavy krach.
Ryba na grilu.
Výkop.
Čaj s mlékem medem a rumem.
Voda na plicích v koleni.
Krev na ploše.
Prach v zásuvce.
Zebra na zemi zvolna vstává.
Ucho neslyší, hlava nebere.
Dítě ještě není a už se na svět dere.
Zalez ty pobudo!
Hudba hraje do kroku.
Prach se v mlze nevíří kouř se zvolna šíří.
Dcera nebere manželka nedává.
Třídní schůzka nepřidá.
Podlaha divně vrže.
Postel taky.
Kostel ne.
A pak ten strom u cesty stál než mi kamaráda sťal.
Vydržel, však ho kořen přidržel.
Já teď motorovou pilu túruji, piliny se štěpí do krajiny za ním letí.
Stromu je to krach.
Život vzal a tak přišla tahle vendeta.
Pařez se tu tyčí na jaře se zase větev vztyčí.
Kdo mi naklíčí kamaráda mého stromem odťatého.
Je mi smutno ze mně jak to tady líčím a tím se odličuji.
Vedro teplo kouř otvírají dvířka bedna rakev po kolejích ve světle mizí vzduch nad komínem mihotá.
Poslední sbohem dává byla to paráda.
Sešli se kamarádi co se měli rádi.
Kdy se zase sejdou, to až ze světa odejdou.
A pak ty houby co se na mne stejně jako flašky v base těší.
Kdopak tohle asi řeší.
A ten chlap co je doma sám s myšlenkou jedinou aby nebyl.
A ta žena co má mnoho mužů a sama je, přitom patří do ráje.
Je to květina co ji oheň přitom pálí.
A ona dává co sama nemá.
Jednou ji za to dám co mám.
Jestli nebude pozdě.