Kolik stojí život?

„No tak, Nikol! Musíte být statečná! Já vím, že to není snadné, ale nedá se s tím už nic dělat!“ Nikol zírala na doktora. „To nemyslíte vážně? To nemůže být pravda, vždyť jsem v druháku a přece teď nemůžu umřít, vždyť mám život ještě před sebou!“ Nezajímalo jí, že na doktora hystericky řve, že utekla z ordinace a už se nevrátila do školy. Nevrátila knížky do knihovny a špatně zaparkovala motorku, takže dostane pokutu. Nekoupila ani zeleninu, pro kterou měla jít do města. Procházela městem a nevnímala. Nic. Nevnímala vítr, který jí foukal do obličeje, nevnímala kapky deště ve vzduchu. Slyšela jenom jeden hlas, šepot svého srdce, který bolestně volal: „Ach, Dane!“
Seznámila se s ním před rokem, ale věděla, že ho bude navždy milovat. Plánovali toho spoustu, má hrozně rád děti a je tak pohledný! Ale tohle mu přece nemůže říct! Tím by ho jenom zdrtila. Dan tu bude ještě dlouho, musí na ní zapomenout a být šťastný. Nesmí mu říct, že zemře. Nesmí mu říct, že je nemocná. Neřekne mu to.
Ještě ten den za ním zašla. Jeho hnědé oči se na ní zoufale podívaly, když mu chladně a beze všech emocí oznámila: „Je konec!“ Věděla, že nebude moct spát ani jíst, ale její život se omezil na pouhé přežívání. Dan jí dlouho přemlouval, aby mu dala šanci. Jenže to ona nemohla, neudělal nic, co by mu mohla vytknout. Pro dva lidi tehdy jakoby skončilo štěstí.
Každý večer Nikol nemohla a ani nechtěla spát. Vždyť neví, jestli se ráno ještě probudí. Když usínala, patřila Danovi její poslední myšlenka, při probuzení mu patřila první. Smrt, to děsivé slovo. Smrt, ta tajemná a nevyjasněná věc. Smrt, jediná věc, kterou lidé ještě neprobádali. Co při ní člověk cítí? Chlad? Úlevu? Zármutek? Stesk? Radost? Kdo ví.
Ještě dlouho potkávala Dana. Měl oči červené od pláče a byl celý utrápený. Potom ho přestala vídat. Odstěhoval se a nechal Nikol jen dopis s vyznáním lásky, které nekončí. „Jak jen jsi mě mohla přestat milovat?“ vyčítal. Kdyby jen věděl…
Byl Štědrý večer a Nikol věděla, že možná bude její poslední. S trpkým úsměvem se dívala na šaty, které dostala. Vždyť je možná ani nikdy nezkusí! Jak jí najednou připadal povrchní celý svět. Jak lidé kašlou na věci, které jsou nejdůležitější a zaobírají se ničím.
Když se dožila druhých Vánoc, říkala si, že to je náhoda. Když se dožila dalších, říkala si, že je to štěstí. Další Vánoce ale nikdy nezapomene. Doktor za ní osobně přijel velmi brzy a oznámil jí radostně výsledky. „I když se to zdálo nemožné, nemoc je pryč! Jste zdravá!“
Dokola si tato slova Nikol opakovala a byla šťastná. A teď musí najít Dana. Dana, kterému patří její srdce. Dana, pro kterého žije.
Rozjela se za ním velmi brzy. Našla dům, kde bydlí a roztřesenou rukou stiskla zvonek.
Dan jí přišel otevřít. „Nikol?“ podíval se na ní nevěřícně. „Musím ti něco říct. Rozešla jsem se s tebou, protože jsem byla těžce nemocná a měla jsem umřít, ale uzdravila jsem se. Ach, lásko, nechtěla jsem, aby ses kvůli mně trápil! Ale to je teď pryč, budeme navždy spolu a nic nás už nerozdělí.“
Dan se na ní podíval a v očích se mu zatřpytily slzy. „Celý život tě miluji, kdybych jen věděl…“ „Co je, Dane?“ „Lásko moje, nemůžu si tě vzít, jsem ženatý.“ Nikol se zatřásla hrůzou. „Proč? Miluješ jinou?“ „Když jsi se se mnou rozešla, měl jsem velký vztek. Poznal jsem jednu dívku a nejenom to, my jsme… strávili jsme noc na chatě u kamarádů. Otěhotněla a já si jí vzal. Musel jsem.“ Vyrušil ho nějaký hlas. Z domu vyšla krásná žena s dvouletým dítětem v náručí. „Oběd máš na stole, miláčku,“ usmála se na Dana a Nikol se málem zhroutila. „Ona tě miluje,“ plakala, když žena odešla. „Ano, miluje. Ale já miluji tebe!“ Za chvíli se žena vrátila. „Musíte si s námi něco dát,“ usmála se na Nikol přátelsky. Nikol jí nemohla odmítnout. Žena jí nadšeně vyprávěla o svém a Danově dítěti. „Jmenuje se Nikol,“ usmála se. Nevím proč, ale Dan chtěl, abychom jí pojmenovali takto. Nikol je krásné jméno! A kdo jste vlastně vy?“ „Kristýna,“ usmála se Nikol ze všech sil. Už nemohla dál držet slzy a rozplakala se. „Neplačte, určitě existuje někdo, kdo vás miluje, kdo na vás myslí, než jde spát,“ objala jí žena. Když Nikol odcházela, uslyšela Danův hlas. „Počkej!“ Přiřítil se k ní. „Vím, že tě miluji. Opustím svou rodinu a budeme šťastní!“ Nikol na něj vyčítavě pohlédla. „Budeš chybět svojí dceři a tvá žena tě miluje. Je moc krásná a milá, nemohu jí ublížit.“ „Ale my přece musíme být spolu,“ zasténal Dan a vzal Nikol za ruku. Ta se nemohla ubránit a objala ho. Potom se políbili, jako když spolu kdysi chodili. „Nemůžu, Dane. Miluju tě, ale nemohu zranit tvou ženu a připravit Nikolku o tátu. A ty to taky nesmíš dopustit. Jsou chvíle, kdy lidé musí platit za své chyby. Moc dobře víš, že ty i já jsme je udělali. Já jsem ti lhala, že tě nemiluji. Nechtěla jsem tě zranit, tak proto, ale zranila jsem a ublížila ti. A ty jsi se naštval právem, ale to, co jsi udělal…“ „Byla hloupost! Jak to napravit?“ „Napravíme to tak, že obětujeme své city. Každý den v mém životě na tebe budu myslet. A ty mysli na mě a kvůli mně miluj Nikolku a svou ženu. Bude to nejlepší.“ Naposledy mu stiskla ruku a odešla pryč. Srdce jí radilo zůstat, ale věděla, že jedná správně. Slzy jí tekly po tváři. . Nevrátila knížky do knihovny a špatně zaparkovala motorku, takže dostane pokutu. Nekoupila ani zeleninu, pro kterou měla jít do města. Procházela městem a nevnímala. Nic. Nevnímala vítr, který jí foukal do obličeje, nevnímala kapky deště ve vzduchu. Slyšela jenom jeden hlas, šepot svého srdce, který bolestně volal: „Ach, Dane!“