Já lítám!

Já lítám, tak mě nech letět. Chceš mi pomoct? Zapomeň…

Sedím na věži majáku. Mihotající se světlo tiskne siluetu mého těla na oblohu. Koukám se, jak ty obtloustlé rysy z nebe mizí, a zase se objevují. Je to jako štěstí. Chvíli to vypadá jasně a krásně, všechno jde nádherně vidět, nemůžete se splést. A najednou nevidíte nic.
Slyším křik racků. Taky bych chtěl být tak bezstarostný, tak proč to nejde? Lítat si ve světle majáku, pozorovat z výšky ty vlny, které se rozbíjejí o skalní útesy. Být svobodný…

Zavírám oči a poslouchám šumění moře. Je to tak uklidňující, ta symfonie přírody.

Světlo zhaslo. Moje silueta zmizela z mraků. Racci ztichli. Co se děje?
Vznáším se, jakto? Stoupám vzhůru. Dívám se kolem sebe, ale všude je jen tma. Pohlédnu dolů, zpět k majáku a zamrazí mě v zádech. Nemám slov. To, co vidím, nemůže být pravda…
To prostě nejde.
Vidím své tělo. Už nesedím, nebo ono nesedí? … vždyť já to už nejsem, já jsem tady nahoře… To je jedno, prostě už nesedím na věži majáku, ale ležím dole na útesech v kaluži krve. Musel jsem usnout… a spadnout dolů…

Já lítám, tak mě nechte letět. Chcete pomoct mě i sobě? Tak zapomeňte…