Strom přátelství II.

Tlumené světlo náladu nezlepšuje. Lehké kodrcání vlaku spíše uspává a on nemá náladu vzdorovat.
Pohodlně se roztáhl na sedadle po dopsání ujišťující SMS
rodičům, že už vyjel, pomalu zavřel víčka.
Z tohoto spánku ho vyrušil pouze průvodčí žádajíc ho o jízdenku, až teprve nelítostné zahvízdání vlaku udělalo
přítrž lísavému spánku.
S vědomím, že si musí pohnout se zvedá a omámeně sbírá své věci. Procpal se uličkou a naposlední chvíli proskakuje dveřmi připravenými k uzavření.
Znaveně se rozhlédne a odkráčí po perónu.

----

Za chvíli vlak zastaví a on se konečně vrátí domů...
Zmocňuje se ho příjemný dlouho pstrádaný pocit štěstí.
Nedočkavě vyráží a táhne za sebou kodrcavý kufr.
Drc...drc...
Zní mu to jako výtězný pochod.
Železná mříž běží vedle něj jakoby na sebe chtěla upozornit, ale on jí nevěnuje pozornost.
Nachvíli musí svoji radost přidusit a zavázat si tkaničku, konečně pohlédne na tu mříž, ale na ní není pranic zvláštního. Už chce obrátit hlavu, jenže ihned
změní plány. Zvedá se, napřimuje své unavené tělo a
užasle se dívá skrz železné tyčky.
Tam, ano tam stojí jeho strom a je nádherný!
Ne, je něco víc- Je nadpřirozeně nádherný!
Jemný vánek lehce objímá útlý kmínek dělící se do ušlechtilých větví pokrytých listy zářícími jasnou zelení. Nevěří tomu, co vidí a užasle pozoruje roztomilé ptáky zpívající jeho oblíbenou melodii.
Zkoumá každou píď a stále více v něm roste madšení a touha jít a přivítat se již konečně se svým štěstím.
Nebe pomalu přechází z jasného blankytu do stále tmavších a tmavších odstínů.
Vánek mu vesele pohazuje s pramínky hustých vlasů.
Dokázal by se takhle dívat celý život.
Nebe ho vůbec nezajímá, nevidížádné mraky ani sílící
vítr. Mraky se kupí a černají, vítr se snimi točí dokola
a hraje si k tomu divokému tanci na svoji ledovou píšťalu skřípavou píseň.
Během malé chvíle už kromě překrásného stromu není nic,
co by stálo za pohled. On nic nevidí, je zaslepený myšlenkou na "svůj strom" a nevnímá ani spouštějící se
déšť. Chce se dostat ke stromu. Běží podél mříží a hledá jejich konec. Někdy snad musí skončit!!
Botama čeří vody v kalužích deště, nemohouc
hnout se z místa. Provazce studených kapek mu slepují vlasy a z oblečení se stávají ledové okovy.
Zastavuje se a zoufale pohlédne na strom.
Ta mříž však nenní snad tak vysoká, musí se dát přelézt!
Zvedá nohu a vytahuje se k zábradlí, natahuje ruku výš, stoupá po železných schodech, ale cíle dobrat se nemůže.
Zákeřná zima jím třese a oslabuje mu ruce.
Už ani nevidí konec dlouhých tyčí, otáčí hlavu a
dívá se pod sebe a z té strašlivé výšky se
mu točí hlava. Opatrně slézá dolů, ale ruce mu kloužou po vlhkém kovu. Hlavně nesmí spadnout!
Už jen pár metrů... Zkřehlé ruce mu vypovídají službu a
silný déšť z nich smívá vinu, už je pozdě chytat se vzdalujících se mříží. S duněním dopadne na zem,
ztrácí vědomí.
Otvírá oči, stále prší a on leží v kaluži studené vody. Celý promočený a zmrzlý nadzvedne hlavu aby se podíval na strom. Snad by bylo lepší, kdyby to nedělal.
Jak vítr zdivočel, začal strhávat z bezbranného stromku jemné listí a neustal dokud jej zcela nezbavil zeleného hávu.
Jenže to byl bohužel pouze první krok k úplné zkáze.
Rozběsněné živly neznaly slitování a stromek se počal
zdrceně nahýbat. Malé větvičky již byly zcela polámané.
Zubožený stromek zmítaný ve větru mu nahání slzy do očí.
Zvedá se přidržujíce se mříží a tiše sténá.
Nebe vylévá na zem poslední vodní průtrž a snad by už mohlo zkončit to trápení, ale osud nebo to, na co věříte, tomu nechce. Velké světlo a pak jen ohlušující rána. To příroda dokonala svoje dílo.
Mříže jsou ty tam, ale je ještě vůbec co objímat?!
Má ještě cenu jít na to místo, kde ještě před hodinou stál nádherný strom, když už tam není?!
Proč se vůbec vracel?! Aby viděl na vlastní oči,
co se stane?!!

Někdy je osud příliš krutý...

...nebo ne?

Záleží na vašem pohledu...