Zlomená křídla 18 - Nebuď tvrdohlavá

„Ellanor,“ zvýší hlas Azrael. „Měla by jsi pochopit, že musíš odhodit své předsudky a dělat to, co je správné.“
„A to říká kdo?“ osekne upírka a šlehne po něm naštvaným pohledem, poté se odkloní a raději dál pozoruje kmitot plamene svíčku na hrobě bratra. Ach Bene.
„Musíš si to promyslet. Já vím, že je to vlkodlak…“ odmlčí se.
Ellanor vyprskne. „Vůbec nejde o to, že je vlkodlak! To bych byla ještě ochotna snést. On mi zabil bratra. To byl on!“
Azrael si povzdechne. „Nebuď přeci tvrdohlavá. Jak jsem ti říkal, třeba to ani nebyl on.“
„Ty stále věříš, že to byl upír? Nebuď paranoidní.“
Anděl už má akorát tak dost její tvrdohlavosti. Proč si prostě nepřipustí i jinou variantu, jinou možnost? A daleko reálnější.
„Dobrá, vezměme si to tedy z faktického hlediska.“
Ellanor přikývne hlavou, i když si myslí své.
„Pokud vím, Ben měl na krku dvě malé dírky. Jakoby vpichy. Upíří zuby tedy.“
Upírka zasyčí, ale mlčí.
„Pouze noviny z toho udělali frašku, vymyslely si bestii, která ani zřejmě neměla být ničím konkrétním, ale stala se jí.“
Měl vlastně pravdu, jak musela upírka přiznat.
„Platí,“ přikývne nakonec. „Ale…“ dodá.
„Ano?“ Azrael tušil, že to nebude jen tak.
„Nebudeš se s ním pak stýkat.“
I když čekal, že to řekne, bodlo ho její věta do srdce.
Ellanor viděla, jak ho to ranilo. Ano, je padlá, ale prostě musí…
Azrael se na ni pouze podívá prázdným pohledem, přikývne a rychle zmizí.
Ach, stejně je jedno, že přikývl. On ví, co se stane. On to ví a děsí se všeho. Ach bože, zachraň mě před tím. I na anděla je toho příliš moc.

Už zbývá tedy jen Tristain. Bude to lehčí, či těžší? Asi v jistém ohledu těžší, především proto, že ho nikam nechce poslat. Bojí se o něj.
Předtím se ale rozhodl chvíli bloudit po Paříži. Nepřítomně. Jen tak. Ulici po ulici. Nepřemýšlet. Jen jít.
Krok za krokem. Vypustit všechny starosti světa. Však on vše dožene. On má ještě čas. I když ho jeho práce někdy velice unavovala. Nikdo si zřejmě tolik jako on neuvědomoval, kolik lidí na světe zemře každou vteřinu. U kolika lidí musí být „zároveň“.
Ano, vysilující práce. Ale je to jeho. A ač to může znít šíleně, na druhou stranu si to bez své funkce anděla smrti nedovedl ani představit.
Po hodině bezmyšlenkové chůze se nakonec přeci jen rozhodl zajít za Tristainem. Doufal, že ještě nebude spát. Našel ho začteného do novin.
„Jsem rád, že ještě nespíš. Musím si s tebou promluvit.“
Tristaina naléhavost v jeho hlase překvapila, ale asi tušil, o čem chce jednat.
„Mluvil si s ní?“
Přikývl.
Mlčky se na něj díval.
„Ellanor se nakonec podvolila k tomu, že s tebou půjde najít pravého vraha.“
V jeho očích se objevila černočerná barva, prázdná, strachuplná. Ale mlčel.
Azrael však věděl, co se v něm odehrává. Ta válka, ten boj.
Zatínal ruce v pěst, zřejmě ho to bolelo, ale ani nesykl.
„Půjdu.“ Zavrčel nakonec.