Na lavičce

„Má každý svého anděla strážného?“ Zeptala se mě, když jsme spolu seděli v parku a povídali jsme si. Nechápal jsem, jak na takovou otázku vůbec přišla? Ještě před chviličkou, před docela malou chviličkou bych od ní takovou otázku ani nečekal, ale teď mi přišla, že k ní patřila.
Před patnácti minutami jsme vyšli ze školy, která nám dnes mimořádně skončila o trochu dřív. Jako už mnohokrát před tím jsme šli vedle sebe a povídali jsme si, a proč ne, vždy jsme byli dobrými kamarády.
Ještě před deseti minutami mi s úsměvem navrhla, jestli se neposadíme tady do parku na lavičku a nepodíváme se společně na úkol z matematiky. Mno, oba jsme věděli, že je to jen záminka, jak spolu chvíli posedět a popovídat si lehce stranou lidí, ale to nebylo hlavní. Prostě si povídali, o starostech se známými, rodinou, o úkolech, pomlouvali spolužáky, dělali si legraci z učitelů, prostě se bavili jako se spolu bavili vždy.
Před pěti minutami byli tak zabráni do hovoru, že by si snad ani nevšimli, kdyby svět kolem nich náhle skončil. Smáli se, radovali se, život měl tu správnou barvu a Svět byl nádherné místo k narození. V té chvíli jsem začal vyprávět o své sestře, vyprávěl jsem, jak si našla přítele a odstěhovala se z domu.
A najednou přišla tahle otázka. Zůstal jsem sedět jako opařený a přemýšlel jsem, co na to odpovědět. Nikdy jsme se o andělech nebavili. Co na to mám odpovědět?
„Myslíš, že má každý svého anděla strážného, nebo jsme na tomhle světě sami?“ Zeptala se ještě jednou, ale o to potišeji. Svět najednou ztichl, zastavil se, zabočil na vedlejší kolej a tam čekal, až se zase budeme chtít rozjet. Podíval jsem se na ní, na mojí dobrou kamarádku Petru, na Petru, která se vždy smála, nic jí nedělalo starosti a se vším si dokázala poradit. A pak mě napadlo, že tak je to vždy. Každý, kdo dokáže tak rozdávat optimismus lidem kolem sebe, za to platí tím, že v něm se hromadí jeho špatné pocity. A ty se hromadí, až to ten člověk jednou nevydrží a musí to někomu sdělit, někoho pustit tak blízko, aby sám uvěřil, že svět skutečně tak krásný je. A ten někdo, kdo byl vpuštěn, jsem byl tentokrát já.
„Nevím, ale obávám se, že ne. Kdyby ano, tak jsou někteří z nich dost flákači s tím, jakou práci odvádějí.“ Podíval jsem se na ní, hlavu měla svěšenou a slzy na krajíčku. Takovou jsem ji opravdu neznal. Chtěje to trochu odlehčit povídám: „A nebo naopak tak špatnou práci odváděli, že už dostali vyhazov.“ Ale Petra se ani nepousmála, tak jsem ji vzal kolem ramen. Koukám kolem sebe, a snad to ani není zdání, že svět se zastavil. Přímo před námi vidím javorový list, jak si visí kousek před dopadem na zem. Uvědomuji si, že tam visí od té doby, co mi Petra položila tu otázku. Tak tohle mi nikdo neuvěří, tedy pokud to kdy budu vyprávět, asi bych neměl zklamat Petřinu důvěru.
„Bylo by krásné, kdyby každý měl svého anděla strážného, aspoň malého.“
„Krásné by to bylo, ale na druhou stranu by pak člověk neměl tak úplně svobodnou vůli. Co by se naučil, kdyby ho někdo hlídal před každou zlou zkušeností?“
„Ne před každou, jen by dohlíželi na to, aby všichni dostali stejně radosti. Proč se stane, že někoho přepadnou v parku a zabijí ho, třebas omylem, když má hodnou rodinu, a jindy zase si takový lump žije celý život spokojeně?“
„To nevím, kdybych na to znal odpověď, tak půjdu po gymnasiu nejspíš studovat teologii.“
„Nepůjdeš...“ Odpověděla mi s melancholickým úsměvem.
„Jasně že nepůjdu, teologie by mě nebavila.“
„Ne, Tebe by asi opravdu nebavila. Řekni, co sis vlastně plánoval v životě?“
Proč použila ten minulý čas? Je lehce vykolejená, musím přijít na to proč, chtěl bych jí pomoci, vždy jsem ji měl rád.
„Nevím, asi bych pak šel studovat nějakou biologii, nebo chemii. To je docela zajímavé. Ale zpět k těm tvým andělům. Já si myslím, že svým způsobem většina z nás takového anděla má.“
„Opravdu si to myslíš?“ Řekla trochu s nadějí v hlase.
„Myslím. Věřím tomu, že každý z nás má na tomhle světě někoho, komu na něm tak záleží, že by ho chtěl ochránit před čímkoli, takže to vlastně je jeho anděl strážný. Jasně, ne vždy se mu to může podařit. Ale už to, že tady někdo takový je, je dobrá zpráva a důvod k optimismu, ne? Myslím tím, nikdy nikdo, a to snad ani Bůh, nemůže zajistit, aby byli všichni šťastní.“
„Ty máš takového anděla?“ Zeptala se mě Péťa.
Teď jsem se musel trochu zamyslet, pozor hochu, tady se dostáváš na tenký led.
„Mám, určitě a ne jednoho. Mamku bych za takového anděla určitě považoval. Ale kromě ní...“ sebral jsem odvahu, nevím jestli je to krok dobrým směrem, ale myslím to upřímně, tak to snad pomůže „... kromě ní, myslím, že mi jsi takovým andělem Ty. A doufám, že i já Tobě.“
Opět hodně posmutněla... Kurva, krok vedle. Snad to ještě napravím, nesmím to zpackat.
„Ty si myslíš, že jsem tvůj anděl?“ Zeptala se.
„Považoval bych Tě za něj.“
„A co kdybych nebyla Tvůj anděl strážný, co kdybych tě jen měla odvést?“
„Po-počkej, jak to myslíš?“
„Už jsi to skoro trefil, Tomáši.“ A posmutněla ještě víc. „Něco bych Ti asi měla vysvětlit.“
Podíval jsem se na ní a očekával jsem, že mi řekne, co se jí přihodilo tak hrozného.

„Víš, Tome, jednou za čas musí každý anděl mezi lidi, aby poznal život. Ale pokud už jednou mezi lidi jde, tak tam nejde na dovolenou, ale má svůj úkol. Nechápe ho, neví k čemu to je a často s tím ani nesouhlasí, ale musí ho splnit, tak to na světě chodí.“
Odmlčela se a já začal sbírat slova, ale než jsem stačil něco říct, pokračovala.
„Podívej se na ten lístek, vím, že jsi si ho už všiml. Povídáme si tu už pěknou chvilku, ale ten lístek se ani nepohnul. Kdybychom vyšli z parku, tak tam uvidíš lidi, kteří se zastavili v půlce kroku, tramvaje s polozavřenými dveřmi nebo ptáky těsně před vzlétnutím. To není náhoda.“
A pokračovala jen s malou odmlkou, aby polkla slzy. „Víš, Tomíku, já jsem anděl. Na tenhle svět jsem přišla, narodila jsem se, chodila jsem do školy a tam jsem poznala Tebe. Jsi hrozně milý kluk, holka by si Tě musela zamilovat, jsi chytrý, vtipný a trochu rošťák. Co víc chtít? Proto je mi tak líto, že Tě teď musím vzít s sebou.“
„Vidím, že už pomalu začínáš chápat,“ pokračovala „když se ohlédneš,a nedoporučuji Ti, abys to udělal, tak tam uvidíš své mrtvé tělo. V tomto parku, na stromě nad námi byla ztrouchnivělá větev, která na Tebe spadla a zabila Tě. Já nejsem Tvůj anděl strážný, já jsem Tvůj anděl smrti.“ A rozplakala se na plno.
Dál jsem jí držel kolem ramen, a utišoval jí. Povídal jsem jí, že jí to nemám za zlé, že to nevadí a že osud je holt osud. Ale musel jsem se přesvědčit, musel jsem se za sebe podívat.
Ohlédnul jsem se a tam jsem viděl kluka, mohlo mu být tak šestnáct, sedmnáct. Měl zkrvavenou hlavu a ležel pod velkou těžkou větví. Ale náhle jsem se uklidnil. Teď už mi bylo vše jasné. Jasně, byl jsem v šoku, ale viděl jsem, že mě už nikdo nepomůže, ale že tenhle andílek vedle mě by pomoc potřeboval.
„Tak se přeci usměj, Petro. Nevadí mi to. Svět tak musí chodit, nemusíš litovat, že jsi mě nemohla zachránit. Víš, jak jsem začal říkat, že myslím, že si jsme andělé, víš jak jsem to myslel?“
Na chvíli zastavila pláč a pokývala hlavou. „Právě proto je mi to tak líto. Právě jsi se mohl zamilovat, když jsi musel umřít. Navíc i já Tě měla ráda.“
„A proč používáš ten minulý čas? Copak teď, když jsem mrtví, nemůžeme být spolu?“
Podívala se na mě ohromeně... „Tome, po tom všem...?“
„Ano i po tom všem.“
„Tak pojď, musím Tě odsud odvést.“
„Nepůjdu do pekla, že ne? Někdy jsem docela zlobil.“
Rozesmála se, slzy v očích „Ale kdepak, to byly jen lumpárny.“
Potom mě Petra vzala za ruku, už se aspoň trochu usmívala. Ale najednou na mě zůstala koukat, celá překvapená. A já pocítil na zádech divné svrbění.
„Co se děje Péťo?“
„Tomáši, Tobě rostou křídla!?“

A v tu chvíli se z toho samého stromu, ze kterého spadla ztrouchnivělá větev, vznesli dva ptáčci. Holubice a sýkorka. Letěli vesele nad městem, hráli si a dávali najevo svojí radost veselými pokřiky. Jen jedna stařenka si toho všimla a zahrozila jim holí. „Že se nestydíte, mít takovou radost, když tu umřel kluk!“