Výjimečný pan Novák

Je třicátého třetího března ráno. Slunce právě vyšlo nad městem a radostně svítí.. V parku je mnoho lidí, kteří, jako kdyby zapomněli na včerejší lezavý vítr, déšť a zimu, si vyšli dnes do parku. Lidé se procházejí a radují se z prvního skutečného jarního dne. Oblékli se do oblečení neskutečných barev, aby přivítali jaro a aby zaplašili vzpomínky na dlouhou zimu. Chodí parkem sem a tam. Bez úmyslu a bez cíle, jen tak se procházejí a dýchají prosluněný vzduch. Na procházkách jsou zde vidět psi se svými páníčky. Chodí sami, se svými pejsky, ve dvojicích, v párech i ve skupinkách. Bezstarostně se smějí, mluví a pobíhají. Všichni do jednoho se snaží získat pro sebe co možná nejvíce jarní nálady. Milenci sedí na lavičkách a dívají se jeden druhému do očí, izolováni od ostatního světa přítomností toho druhého. Mluví spolu v tichosti, mluví pohledem do očí. Nikdo jiný nemůže jejich řeči rozumět, neboť je to řeč beze slov.
Do takového prvního skutečného jarního rána se probudil i Výjimečný Pan Novák. Výjimečný Pan Novák nebyl jen tak někdo. Byla to legenda, byla to postava, která stála za nejedním společenským případem. Byla to postava v pozadí dějin, ale bez které by svět nevypadal tak, jak vypadá dnes. Pan Novák byl výjimečný a on to věděl, ale nechtě, aby to věděl i někdo jiný. Proto pracoval v bance, a pracoval tam jako obyčejný účetní.
Pan Výjimečný Novák se tedy probudil jako každý den přesně v šest hodin patnáct minut. Žil sám, protože někdo, kdo má tak rušný život jako on, by určitě ohrožoval lidi kolem sebe. Už tak stačilo, že riskoval svůj život, nemusel k tomu ještě riskovat život někoho druhého. Když vstal, byl jeho den přesně předurčen. Pan Novák měl ve všem pořádek a organizaci. Poté co vstal, dal vařit vodu na kávu. Během doby než se uvařila káva, měl dost času si zacvičit. Konec konců bylo třeba se udržovat v dokonalé kondici. Nikdy nevěděl, kdy a kde bude třeba jeho zásahu. Po této párminutové rozcvičce byla káva uvařena, a tak Pan Výjimečný Novák usedal k snídani. Obvykle snídal nějaký ten chleba, nebo sladké pečivo. Dnes měl dokonce bábovku, kterou mu poslala jeho pozorná maminka, která mu takhle čas od času přilepšovala. Maminka byla hodně starostlivá a na svého jediného synáčka dohlížela jak na oko v hlavě. Ale kdyby tak věděla, do jakých nebezpečných podniků se její jedináček pouští...
Po snídani následovaly předem přesně určené činnosti. Po snídani koupelna, kde se Pan Výjimečný Novák oholil a vyčistil zuby. Poté se zběžně umyl, to aby dobře vypadal. Nakonec, výjimečný člověk musí i výjimečně dobře vypadat. A to Pan Novák rozhodně nepodceňoval. Taky vždy dobře vypadal.
Po koupelně se vždy vracel do kuchyně, kde dopíjel kávu, kterou nikdy při snídani nestačil vypít, protože byla strašně horká. Seděl nad svým šálkem. Někdo by řekl, že by si ráno dal i svou cigaretu, ale to by nebyl pan Novák. Ten byl pyšný na svoje nekuřáctví a téměř abstinentství. Seděl tedy nad svým šálkem kávy a četl noviny, které mu doručil ještě teplé jeho dobrý přítel pošťák. Mezinárodní zpravodajství i národní rychle přeskakoval. Vždy je jen prolétl očima, jestli se tam nenajde nějaká kauza, která by mohla zaujmout muže jeho druhu. Pan Novák vždy rád četl příběhy o svých méně schopných kolezích, kriminalistech. Usmíval se nad jejich tápáním a neschopností, když řešili vlastně triviální případy.
Pan Novák vždy pracoval sám a pracoval tajně. Nikdo kromě pár výjimek nevěděl, co dělá. Dokonce ani policie neměla ponětí, kdo je onen lidový hrdina. Ale přestože pracoval sám měl dokonalé výsledky. Dalo by se bez nadsázky říct, že pan Novák byl moderním Sherlokem Holmesem kombinovaným se supermanem a agentem Jamesem Bondem. Dokázal vždy a za každé situace chladně přemýšlet, ale i rychle a efektivně jednat.
A, tu je článek, který ho zaujal.
„Policie dnes zatkla tři měsíce hledaného Igora I., který byl podezřelý z hospodářských zločinů, vydírání a spoluúčasti na vraždě třiatřicetiletého muže. Muž se skrýval v soukromé vile s ochrankou nedaleko vesnice Nová Ves.(a vida, Novákův region) Když přijela policie, pachatel se pokusil prostřílet se, a tak mu přibylo obvinění z ohrožování veřejného činitele. Při zásahu nebyl nikdo zraněn. Pachateli hrozí až dvacet pět let vězení. Policie se domnívá, že měl v kraji své komplice, a proto se tam schovával. Policie se dále domnívá, že pachatel nebyl hlavou organizace a jeho zatčení může přispět k odhalení skupiny organizovaného zločinu.“
Tři měsíce! Pan Novák se musel usmát. Trvalo jim tři měsíce ho dostat a pak potřebovali přepadovou jednotku, aby ho dostali. Amatéři. To by byla jiná, kdyby se do toho vložil Výjimečný Pan Novák. Vzpomínal si, jednou k něčemu podobnému už došlo...
...to byl tehdá na výletě ve hlavním městě. To víte, i výjimečný člověk někdy potřebuje dovolenou. V ranních novinách si přečetl zprávu o právě uprchlém zločinci Jiřím K. Byl sice na dovolené, ale ten případ mu nešel z hlavy. Doufal, že projížďka autem po městě mu pročistí hlavu. Říkal si jsem na dovolené, tak práci přenechám policii. Když v tom se to stalo. Spatřil před sebou podezřelého červeného žigulika. Nejpodivnější na něm bylo, že vypadal úplně normálně. Pan Novák se rozhodnul prozkoumat, co se to tady děje. Pověsil se tedy na onen žigulík. Opět jednou zapracovala jeho intuice, řidičem nebyl nikdo jiný než uprchlý Jiří K. Ve chvíli, kdy to panu Novákovi došlo zrychlil a pověsil se Jiřímu K. na paty. Ten se marně snažil uniknout. Pan Novák si uvědomil, že za chvíli po mostě bude přejíždět tramvaj. Tak nasměroval Jiřího K. tím směrem. A jak mu byl pověšen na paty, donutil ho nabourat tramvaj. Sám mu při té příležitosti zablokoval svým autem cestu zpět a policie už vyřídila zbytek.
A jelikož Pan Novák nemá rád publicitu, přesvědčil novináře, aby trochu přepsali historii. V novinách byla jen zmínka o dopravní nehodě, zaviněné špatným řidičem, který během cesty porušil na pět dopravních předpisů. Ten špatný řidič nabořil auto řízené shodou okolností hledaným Jiřím K. Jojo, Pan Výjimečný Novák tenkrát zase jednou pomohl lidem, aby mohli lépe spát...
...tak se to má dělat, a ne jako tihle amatéři, kteří hledali uprchlého tři měsíce. Pár dnů a vše je hotovo. Holt, Pan Výjimečný Novák byl opravdu výjimečný člověk. Jednou byl Sherlokem Holmesem, jindy zase Supermanem, podle toho co situace vyžadovala. Jednou napínal svůj mozek a jindy napínal stejně urputně a v zájmu zákona své svaly. Žádný zločinec si nemohl být svou existencí jist, byl-li na blízku Pan Výjimečný Novák. A dnes měl Pan Novák opět tušení, že dnešek bude jeho den. Věděl, že dnes musí mít všechny smysly na maximum aby nic nepřehlédnul. Proto si jako ranní rozcvičku při kávě vyluštil křížovku.
Když skončil, bylo právě šest hodin padesát minut. Akorát čas aby vyrazil do práce. Pan Výjimečný Novák byl sice už trochu postarší, proto už dnes zasahoval spíše mozkem, ale ani tak nejezdil do práce autem. Ne byl to opravdový atlet a tak se každé ráno, ať pršelo, sněžilo, či svítilo slunce, vydával do práce pěšky.
Samozřejmě, prvořadá byla opatrnost. Proto se Výjimečný Pan Novák nezapomínal stále dívat kolem sebe, neuvidí-li někoho podezřelého. Třeba cizího špióna, nebo vraha jejichž tváře si pamatoval. Nikdy nikdo nemohl být dost opatrný. Šel svižnou chůzí rovnou do banky, kde pracoval. Po cestě se nezapomněl zastavit v obchodě na rohu ulice, kde si kupoval každý den stejné zboží. Každý den za přesně odpočítané mince, aby se nezdržoval.
Nejdříve opatrně nahlédnul, aby zjistil, nečíhá-li tam na něj některý z jeho léty získaných nepřátel. Když se přesvědčil, že je vzduch čistý, vstoupil. Ale stále byl ostražitý jako rys. Nikdy si nezapomněl prohlédnout tváře všech přítomných a zapsat si je do své dokonalé paměti. Následoval už jen samotný rituál nakupování. Jako každé ráno si koupil: stogramovou čokoládu mléčnou, 20 deka vlašského salátu, pět rohlíků, dvě jablka, tři minerální vody půl litrové a půlku pražského koláče.
Rychle to vše sbalil do kapes a pokračoval dál na své ranní cestě k bance. K bance přicházel přesně v sedm hodin třicet dva minut, přesně, přestože mu pracovní doba začínala až v osm. To aby měl čas zjistit, jestli se nestalo něco velice neobvyklého během jeho nepřítomnosti.
Ne dneska nic nového. Ale pan Novák věděl svoje. Už od rána měl tušení, že dnešek je jeho den. Dneska to muselo přijít. Dneska se musela stát nějaké důležitá věc. Proto byl ostražitý, poslouchal všechny hovory kolem sebe, nepozorován se procházel po chodbách doufaje, že se mu konečně podaří najít to, co dnes najít má.
Samozřejmě že i pracoval, konec konců, kde by sehnal tak krásnou zástěrku pro svoje dobrodružství, než život a práci bankovního úředníka. A navíc, jako bankovní úředník měl přístup ke spoustě velice ceněných informací, které mu nejednou pomohly odhalit pachatele. Mohl prohlížet bankovní účty, pohyby na nich. Mohl sledovat firmy i jednotlivce a mít stále po ruce jejich údaje.
Pracoval, to ano, ale dnes velice nepozorně. Pořád čekal, kde se vynoří ta velká věc. Byl tak napjatý a tak rozrušený, že ji málem přehlédnul. Zadával dnes údaje za jednoho z kolegů, který onemocněl. Až když si kontroloval jednou zadané údaje (konec konců přesnost byla jednou z jeho největších předností), všimnul si jisté podivnosti. Na konto společnosti Arflex docházelo pravidelně jednou měsíčně přesně sto dvacet tisíc. Na tom by nebylo nic podivného. Ve prospěch účtu chodilo mnohokrát pravidelná částka, ale ne po dobu jednoho roku. A nikdy ne na fiktivní společnost.
Pan Novák měl mimo jiné brilantní paměť. Jedině díky tomu si mohl pamatovat, jaké účty kdy viděl. A byl si jistý, že za dobu svého pobytu ve městě si žádné společnosti Arflex nevšimnul. A jestliže na její účet přicházelo měsíčně sto dvacet tisíc, pak asi nebyla tak úplně maličká a nevýrazná. Oslňující logika, drahý Výjimečný pane Nováku, řekl by jistě někdo podobný doktoru Watsonovi, kdyby někdo takový v Páně Novákově okolí existoval. Pan Novák pracoval výhradně sám. Stačilo, že už ohrožoval svůj život. A pak, další z jeho předností byla skromnost. Pan Novák nepotřeboval, aby ho někdo chválil za jeho úžasné činy. Stačil mu hřejivý pocit z dobře vykonané práce.
A dnes se mu opět nabízela možnost vykonat něco pro dobro lidstva. Začal se pídit po dalších údajích firmy. Zavrtával se hlouběji a hlouběji do bankovní databáze a zkoumal údaje, které našel. Několikrát se musel vrátit, když narazil na slušné, ale ne nejlepší zabezpečení programu. Nakonec se mu podařilo dostat se k původnímu vytvořujícímu souboru v centrálním počítači. Tady konečně zjistí, na koho je společnost psaná, a který z jeho kolegů ji vkládal do počítače. Byl si jistý, že tím zabije dvě mouchy jednou ranou.
A tak by se i stalo. Ale byl příliš roztržitý a rozrušený z tak velkého počinu, že trochu podcenil systém. Zrovna, když zadal heslo, které na systému vymámil, a už už měl přístup k údajům, tak celý systém spadnul a odpojil veškeré periferní počítače.
Ano jistě... Mají to dobře zajištěné, to se jim musí nechat. Instalovat do systému virus, který systém shodí, když se někdo nepovolaný pokusí přečíst jejich informace, to je velmi nápadité. Teď to pana Nováka sice odstřihlo od informací, ale to není vážný problém. Jelikož to shodilo celý systém, tak tu do pěti minut je servisní četa, která systém nahodí a Pan Výjimečný Novák bude mít cestu k údajům volnou.
V celé bance se utvořil nejprve chaos, po jehož opadnutí nastal klid. Ve chvíli, kdy úředníci zjistili, že nemohou pracovat, začali se poklidně bavit a užívat si chvilky nečekaného volna. Ředitel vyhlásil dvouhodinovou pauzu, protože spadnul ze zatím neznámých důvodů celý systém a je třeba prověřit centrální server.
No co, dvě hodinky času... to je dost dlouho na to, aby se Pan Novák podíval po bance, kdo se bude chovat podezřele, protože mu dojde, co se mohlo stát, a bude se bát, aby na něj nepřišli. Pan Novák se tedy začal procházet po chodbách, poslouchal tu a tamhle. Tady se chvilku pozdržel a odsud rychle odešel. Vzniklé přestávky většina lidí využila, aby si došla do kantýny na něco k snědku. A stejně tak se rozhodnul i Pan Novák.
V kantýně si nabral trochu jídla a šel si sednout ke stolu. Nesednul si k nikomu známému, aby mohl nerušeně pozorovat všechny kolem.
A jak tak seděl, zaslechl za sebou dva hlasy, jak se spolu baví. Jejich rozhovor ho velice zaujal. O to víc, že jeden z nich patřil samotnému řediteli banky.
„Někdo shodil celý systém. Zablokoval ho od vnitřního bezpečnostního systému, takže to zabere hodiny než se to znovu nastartuje a prověří se veškeré minulé přenosy. Ale až toho dotyčného najdeme, tak poletí na dlažbu. Takový je nám moc nebezpečný.“
„To natropí spoustu problémů, že jo?“
„No to jo, nevím jak tohle budu vysvětlovat. Už tak mi jde hlava kolem z toho pitomce a teď navíc tohle.“
„Pitomce? Aha, už vím. Jak jsi mi vyprávěl o tom jednom pracovníkovi. O tom, jak je tupý jako poleno, nic si nenechá vysvětlit a přestavuje se samá spiknutí kolem něj?“
„Jo to je on. Včera měl zase svůj den...“
Ale tohle panu Výjimečnému Novákovi bohatě stačilo. Už z první věty poznal, že ten, kdo stojí za tím podivným účtem je sám ředitel. Kdo jiný by dokázal implantovat do systému ten virus? Kdo jiný by mohl zajistit krytí milionovým převodům? Hezky každý měsíc na několik kont pár milionů a za pár let máme miliardu. Sám to řekl, člověk, který jim shodil počítač, jim může být nebezpečný. Jak prosté. A jak to do sebe všechno zapadá. Teď už je jenom třeba sem rychle nasměrovat policii.
Pan Novák se tedy sebral a rychle vyrazil na místní policejní velitelství, kde se dobře znal s náčelníkem. Ale už neslyšel poslední věty, které povídal ředitelův známý...
„Jojo, divím se ti, že jsi toho Nováka za ta léta ještě nevyhodil. Jseš moc měkkej.“
„Nechtěl jsem ho vyhazovat před důchodem, ale jestli za tohle bude moct, tak půjde.“
Ale tou dobou už Pan Výjimečný Novák vycházel z banky a mírným poklusem se vydával na policejní velitelství. Jestli v záznamech najdou, že jsem se v tom hrabal já, a jestli budou jenom trochu důvtipní, tak se na mě můžou připravit. A nebylo by dobré vyvolat přestřelku. Musím si pospíšit, než je napadne utéct.
Pospíchal a po cestě si vybíral slova, která použije, až se dostane na policejní stanici, aby rychle prošel kolem strážníků a dostal se hned k veliteli. Bylo nutné jednat velice rychle. I přes svou brilantní logiku si nebyl jistý, jak ředitel zareaguje a za jak dlouho mu dojde, co se tady skutečně stalo.
Na policejní stanici vtrhnul jako povodeň, neodpovídal na žádné otázky služebně nízko postavených a šinul si to rovnou do kanceláře velitele. Oni tihle mladí hoši jsou šikovní, ale copak by mu věřili?
V kanceláři velitele tak překvapil, že se skoro polil kávou. Ale hned nasadil profesionální výraz a přivítal pana Výjimečného Nováka.
„Aha, pan Novák, tak co nám nesete dneska?“ Zdálo se, že to řekl trochu unaveně, nojo, měli hodně práce. „Bude to únos herečky, spiknutí tajných služeb?“
„Ne, dnes snad nic tak velkého, ale i tak je to vážné.“
„No tak rychle, nemáme na vás celý den.“
Pan Novák mu to rychle vypověděl. Vyprávěl jak měl už od rána svrbění v zádech, jak cítil, že něco přijde. Vyprávěl o nemocném kolegovi, zadaných datech, zjištění, že v tom jede řiditel. Byl rád, že je to jen hospodářská kriminalita, ale těžko říct, k čemu to povede, je třeba, aby policii okamžitě zasáhla.
„A jste si jistý? Nebude to jako tolikrát?“
Ano, pan Výjimečný Novák věděl co tím myslí. Několikrát museli ustoupit vyšším cílům a museli předstírat, že se nic nestalo. Protože dostali rozkaz ze zkorumpovaného ředitelství a museli vyklidit pozice. Věděl, že několikrát musela policie naoko dělat jako, že se nic nestalo.
Ne, má na to jasné důkazy.
„Tak pojďte, ať to máme za sebou.“
To jsou slova, hrdě do toho.
Vlezli do vozu a vydali se do banky, kde je už očekával ředitel, který se očividně chtěl pokusit zamést všechno pod koberec. A jak uviděl pana Nováka ve společnosti policie, hned zrychlil. Asi se pokusí zahrát nějakou scénu, no uvidíme.
„Dobré odpoledne,“ začal ředitel „dostali jste na nás udání?“
„Vypadá to tak, tak co se tady stalo?“
„Tady pan Novák se při své hře na policajty a lupiče naboural do systému a shodil centrální server banky. Tentokrát je to příliš velký prohřešek, než abych nad tím mohl přimhouřit oči. Je mi líto, pane Novák, ale jste vyhozen.“
Pan Novák to přirozeně očekával a tak byl připraven. A hned začal tím, že začal vyjmenovávat, co objevil. Jak objevil pravidelné ukládání peněz od neznámého člověka na konto společnosti Arflex, která ani neexistuje, jak práva k tomu měl pouze ředitel...
Když skončil, zůstal na něj koukat jak policejní velitel, tak ředitel banky. První se vzpamatoval ředitel.
„Pane Novák, uvědomte si, že Arflex je největší reklamní společnost v našem okrese. Na každém billboardu je dole uvedeno její logo. Takže žádná neexistující společnost, a pak. Ukladatel také není nikdo tak divný. Kdyby jste pořádně rozuměl tomu, co děláte, tak by jste neshodil systém a k těm informacím by jste se bez problémů dostal. A pak by jste zjistil, že ten vklad jde z naší banky a je to pravidelná splátka na velkou reklamní kampaň, která běží i v televizi.“
Pan Výjimečný Novák byl zaskočen, tohle nečekal. Měl pocit, že se proti němu spiknul celý svět. Tohle nemohli stačit, jako že si toho nevšimnul?
„Je to stejné jako s tím případem vraždy minulý týden, že?“ Zeptal se policejní velitel. „Když jste nám nahlásil, že jste viděl vraždu mladé dívky, ale vrah vám utekl. A mrtvolu odnesl na ramennou. Nebyla to jen figurína na dětské hry?“
„Nebo když jste zjistil, že v naší bance zaměstnanci kradou?“ Přidal se ředitel. „Když jste mi nahlásil, že odnášejí peníze z kasy v podivných obálkách? Když jste si nevšimnul, že je odnášejí jen k dalšímu zpracování, které mu jste ale nerozuměl?“
Pan Novák se cítil zraněn. Nevěděl, co se děje, nerozuměl. Všichni se zbláznili, copak neviděli, co pro ně dělal? Nebo snad mohli mít pravdu? Stal se jen obětí své fantasie? To co říkají je vlastně asi pravda.
A jak mluvili pan Výjimečný Novák se stával panem Novákem. Nebylo nic výjimečného, scvrkával se, zmenšoval a sesychal. Sesychal na normál. Musel uznat, že mají pravdu. Ve světě není nic fantastického a on je jen obyčejný člověk, dokonale šedý. Uznal to, přijal výpověď a vzal už jen práci uklízeče, aby se nějak dostal do důchodu. Od toho dne začal žít daleko obyčejnějším životem. Jako kdyby ztratil chuť do života. Doma přestal být tak pořádný, moc nevycházel ven, luštil křížovky a díval se na televizi.

Když se dostal do důchodu, našel si někdy čas, aby si zašel ven, ale už se neohlížel přes rameno, nenahlížel za roh. Prostě jen šel do parku, kde sedával a nadával na dnešní mládež, krmil holuby a nadával na obecnou politickou situaci. Za jeho doby bylo všechno lepší. A víte co? Vlastně nebylo, svět je pořád stejně zkažený.
Až jednoho dne se u jeho lavičky zastavila mladá slečna, mohlo jí být tak pět a dvacet let. Přisedla si vedle pana Nováka, vyndala si knížku a začala si číst. Byla to poměrně pěkná slečna, delší tmavé vlasy sepjaté do culíku, tmavé oči, štíhlé prsty, sukně a svetřík. Chvilku tak vedle sebe seděli, ale ona si nečetla, jen koutkem oka sledovala Výjimečného pana Nováka jak drobí housky holubům.
Pak se na něj podívala a zeptala se: „Vy si na mě nepamatujete, že ne?“
„Měl bych si vás snad pamatovat?“
„Jste přeci pan Výjimečný Novák?“
„Ne jsem jen pan Novák a vy, ať už jste kdokoli, si mě nejspíš s někým pletete.“
„Ale kdepak, nepletu. Jsem si jistá, že jste to vy. Vy jste mě naučil vidět tenhle svět ve všech barvách duhy, když jsem byla malá, tak jste mi vyprávěl příběhy, které vás zrovna napadali. Pamatujete? Vyprávěl jste mi příběh o Marion a Robinovi.“
„Nepamatuji si ani vás, ani nějaké pitomé povídky. Nashledanou.“
„Nashledanou.“ Utrousila slečna, když se začala zvedat se slzičkami v očích. Určitě tohle byl ten pan Novák, který jí ukázal celý svět fantasie, který byl vždy tak hodný a chtěl si s ní hrát na piráty, na policajty. V parku povídal fantastické příběhy. Byla si jistá, že to byl on. Ale teď? Copak na všechno zapomněl? Copak zapomněl na krásy fantasie a takhle zapšknul?
„A jak se vlastně jmenujete, slečno?“ Utrousil za ní na půl pusy, když už utíkala pryč.
„Radka Kratochvílová. A dal jste mi celý život.“ S těmi slovy utekla, protože viděla, jak se natahuje po další kousavé poznámce.

Radka Kratochvílová, Marion a Robin, pan Nováka. Ne pan Novák, pan Výjimečný Novák. To byl on, hrál si s fantasií, se slovy a příběhy. Dával je všude k dobru. Vzpomněl si i na tu malou holčičku, Radku, která z něj loudila příběhy a hry. Nejraději měla povídání o Marion a Robinovi. Dvou lidech ze dvou vesniček v podhůří. Robin byl lovčím a Marion služkou v domě místních pánů. Co si navymýšlel příběhů? Kolik úsměvů u ní viděl. Jo, byl to krásný čas. Bylo krásné umět si hrát, žonglovat se slovíčky.
Najednou se pan Novák přistihnul, že se usmívá. Copak, vážní důchodci se neusmívají, zvláště když nadávají na politiku.
Ale co já jsem za vážného důchodce? Vždyť mám ještě kus života před sebou!
Bylo vidět, jak se pan Novák narovnal, v očích se mu objevila jiskra a vstal. Zvedl se výše, než mohl vstát, vzlétnul a stával se opět panem Výjimečným Novákem. A vydal se na cestu. Kráčel. vstříc novému dobrodružství. Kdo ví co ho čeká?
A na lavičce za ním zůstala jen jeho hůlka a půlka housky, kterou nedodrobil holubům.