Zákon je zákon

„Zvláštní,“ řekl král a zadíval se na svůj dvůr shromážděný kolem trůnu. Dvořané uhýbali pohledem k zemi, stráže tupě civěli před sebe. Královna tiše posmrkávala v koutě.
„Doopravdy zvláštní,“ pronesl do ticha znovu. Nikdo nereagoval, jen královniny vzlyky byly stále hlasitější.
„Největším zločincům, zlodějům koní, vrahům, pašerákům a jiným pochybným existencím nenecháváme ani koutek prostoru. Honíme je po celém království, bezcitně trestáme. A to všechno proč? Protože by nás to bavilo? Protože je to správné? NE! Děláme to proto, abychom ostatním, kteří by měli stejné nápady, zkazili chuť do podobných kousků.“ Opět se odmlčel a pohledem přelétl dvořanstvo. Nikdo jeho pohled neopětoval. Souhlasili s ním, ale báli se jeho moci? Opovrhovali jím? Kdo ví. Někteří možná to, jiní nejspíš ono.
„Zákon, je to jediné, co drží lid v mezích. Ukradneš chleba, setnou ti ruku. Zabiješ šlechtice, budeš popraven. Jednoduché a prosté. Přesto to někteří stále ne a ne pochopit.“ Zadíval se nad trůn. Na chvíli zde zůstal jeho pohled ukotven a pak se znenadání otočil ke dvoru.
„A ptám se Vás, co je hlavní příčinou, že lidé zákon porušují? Touha po penězích, touha po moci, touha po vzrušení? Nejspíš vše z toho, nebo také nic. Nikdy jsem nevztáhl svou ruku na nevinného člověka,“ zvyšoval král hlas. Královna v rohu místnosti už plakala naplno. „Nikdy jsem nedal svému psu ránu přes hřbet, pokud si to opravdu nezasloužil. Nikdy jsem neprávem neuhodil své dítě,“ jeho hlas už hřměl přes celý sál. Královna vypadala, že brzy omdlí.
„A jak se mi odvděčili? Nevinný člověk se stal vinným a pokusil se mě zabít. Pes mě kousnul, když jsem s ním byl na lovu. A mé děti…“ Jeho pohled zalétl mezi dvořany, kde se krčili jeho dva synové a tři dcery. „Mé děti jsou ostudou mého rodu. Jeden princ je tlustý tak, že ani dva koně ho neunesou. Druhý má zalíbení v mužích a ženských pracích. Jedna dcera rozdala své tělo každému z dvořanů v této místnosti. Druhá je zase hloupá, že to Bůh neviděl. No a poslední je míchanicí všech zlozvyků, co jich ďábel vymyslel.“ Král se dostával do ráže a nebylo nic, co by ho dokázalo v tu chvíli zastavit. Dvořané se krčili stále více a více. Přáli si, aby je král nechal jít, ale on stále neskončil. Rázoval na vyvýšeném místě před trůnem, obličej rudý vzteky.
„A to samozřejmě není vše. Všichni víte, proč jsme zde dnes, proč nad mým trůnem visí hlava největšího zrádce království. Ano, jste tu všichni proto, aby jste viděli, že zákon se musí dodržovat. Kdo poruší zákon, ponese následky…sedlák, jako šlechtic. Rolník tak i král.“ Jeho hlas ztichl a byl slyšet už jen jeho zrychlený dech.
„Běžte. Běžte a pamatujte si tuto lekci, drazí poddaní. Nechte zločin zločincům. Buďte dobří a řiďte se zákonem,“ dodal potichu a usedl na trůn. Dvořanstvo se uklonilo a urychleně zmizelo z trůnního sálu. Královnu museli její dvorní dámy odnést, omdlela uprostřed projevu.
Král zůstal na trůně sám.

Byla hluboká noc. Nejvyšší dvorní rádce procházel komnaty a kontroloval stráže. Zahlédl světlo z trůnního sálu a proto tam nakoukl. Král stále seděl na trůně, hlavu na prsou v hlubokém zamyšlení. Rádce se napřímil a pomalým krokem zamířil k panovníkovi.
„Proč?“ ozval se tichý, zlomený hlas jeho krále. Rádce se zarazil na místě a s otevřenými ústy zíral na muže na trůně. Pryč byl sebevědomý vládce, který tu ráno kázal o správnosti a rovnosti před zákonem. Před sebou viděl trosku, muže s nalomeným zdravím a chabými nervy.
Král narovnal hlavu a rádce zahlédl jeho slzami zrudlé oči. Odhodlal se promluvit:
„Je to zákon, můj pane.“ Panovník se jen smutně pousmál.
„Zákon? Já jsem zákon! Já vládnu všem, já rozhoduji o životě a smrti…tak proč jsem tentokrát nerozhodl ve svůj prospěch? Proč?!“
„Jste moudrý, můj králi,“ začal rádce opatrně, ale vládce mu opět skočil do řeči.
„Moudrý?! Moudrý! Který moudrý člověk by provedl tohle,“ zařval nepříčetně a ukázal na lidskou hlavu, která svou ohyzdností zdobila stěnu nad trůnem. Rádce polkl. Nenapadalo ho nic, čím by králi ulehčil a tak se otočil a vydal se z trůnního sálu. U dveří ho dostihl panovníkův hlas.
„Co je s jeho tělem?“ Muž se obrátil, aby se střetl s královým pohledem.
„Bylo rozčtvrceno a předhozeno psům, jak jste nakázal, můj pane.“
Vladař jen pokýval hlavou. Pak vstal, pomalým krokem došel k rádci. Naklonil se k němu a zašeptal mu do ucha: „Jeho hlavu sundejte a nechte ji pohřbít. Ať alespoň jedna část odpočívá v pokoji.“ Rádce se uklonil a vydal se zařídit králův rozkaz. Ten ho však ještě zastavil, obrátil ho k sobě a s novými slzami v očích zašeptal:
„Udělejte to s úctou, jakou by si jako můj nejstarší syn zasluhoval.“