Ledová královna

,,Proč?"
Zeptal jsi se a s nechápavým výrazem ve tváři jsi se mne znovu pokusil chytit zaruku.
Neměla jsem nejmenší ponětí, co ti odpovědět, snad jen protože, a nebo jsem ti to mohla všechno vyklopit, mohla jsem, opravdu ano, ale nebyla jsem natolik silná a mimo to, způsobila bych tím mnoho bolesti nejen tobě, ale i sobě samé. Raději jsem jen sklopila hlavu, setřásla jsem tvou ruku ze své a vydala jsem se směrem ke kolejím. Bylo to zvláštní, jelikož bylo těsně před půl osmou a moje škola byla opačným směrem, nechtěla jsem tam ale jít, potřebovala jsem být sama, na nic se nemuset soustředit, nemuset mluvit, myslet, nemuset nic.
Kráčela jsem dál po směru kolejí kamsi k městu, neotočila jsem se, ale cítila jsem, jak se mi do zad zarývá tvůj bolestný výraz.

Musela jsem to udělat, musela jsem náš vztah ukončit, i když trval zatím jenom krátce, ale měl jsi v něj moc nadějí a věřil jsi mi čím dál víc, věděla jsem, že odkládat to ba jen o jedinou vteřinu je horší a horší. Byl jsi skvělý, hodný milý a vnímavý, miloval jsi mne, co víc jsem si mohla přát? Sama nevím, snad jen to, abych milovala já tebe...
Připadala jsem si hrozně, vždy když jsem se ti dívala do očí a ty jsi mi řekl ,,Miluji tě", tvůj sametově jemný hlas se při těch slovech vždy trochu chvěl, já jsem odpověděla stejně, ale lhala jsem.
Dál to takhle nešlo, musel být konec.
Uklidnovala jsem sama sebe dalšími a dalšími lži, lhala jsem si už dlouho a ve všem, nechtěla, nemohla jsem si přiznat, že jsem tak slabá abyćh dokázala unést svou lásku, která byla odmítána.
Možná by bylo nejlepší, kdybych ji dokázala dát tobě, ale bylo pozdě, všechny naděje, celý svůj život jsem dala do té nepatrné kapky lásky a poslala jsem ji na dlouhou cestu, bez toho abych si byla jistá, že splní svůj úkol.
Nevyplatilo se mi to...
Ted se moje srdce otřásalo v ledově chladných závanech stejně jako mé tělo... Nebyla jsem schopna citu, už ne...
Rozhlédla jsem se po pokrývce z čerstvě napadaného sněhu, která zahalovala celé město, v pár místech se jíž měnila v nevábně vyhlížející břečku, ale zbytek míst se nádherně třpytil ve svitu vánočního osvětlení, které stejně jako sníh dodávalo městu tu pravou zimní náladu.
Chvíli jsem si připadla jak ledová královna, stála jsem v bílém sněhu, třesouc se zimou jsem prohlížela čiré rampouchy vysící ze střech a přístřešků kolem mně a moje srdce, rozsypané na kousky a zahalené v ledu na to nijak nereagovalo, jako by to bylo běžné. Nebyla jsem už ta malá holčička, která si hrála ve sněhu a vykřikovala všude kolem jsou vánoce, neběhala jsem už po obchodem a s hřejivým pocitem u srdce nesháněla vánoční dárky pro všechny co mám ráda, už jsem neměla ráda...
Někdo mi říkal že zlomené srdce se zase scelí novou láskou... Ale co když je to srdce neschopné milovat, co když necítí lásku, štěstí radost, co když necítí nic než bolest a smutek ?
Pak je to asi srdce ledové královny...
Pomyslela jsem si a ovinula jsem paže kolem těla, byla mi zima, jak zvenčí tak zevnitř...
Vykročila jsem na silnici, i přes nesčetně zářících světélek se mi zdála tmavá a nebezpečná. Bez rozhlédnutí jsem vkročila do vozovky a kráčela jsem na druhou stranu...
Možná by bylo krásné, kdybych mohla to své ledové srdce zase spojit. Bylo by krásné kdybych mohla zase milovat, proč to vlastně nezkusím?
Uvědomila jsem si že bych měla, jestli mi dáš ještě jednu šanci...
Zastavila jsem se, otočila jsem se vprostřed silnice a už trochu rychlejším tempem jsem vykročila zase na druhou stranu, rozběhla jsem se, doufala jsem že tam ještě budeš....
Byls, stál jsi naproti mne přes koleje a já jsem si všimla, že se ti po tváři valí malé slzičky, proč pláčeš ?
Ptala jsem se sama sebe spíš než tebe, vždyt já tě chci zkusit milovat a budu tě milovat.
Zrychlila jsem běh a z plných plic jsem se nadechla a zakřičela jsem ...
,,Miluju tě"
Zvedl jsi hlavu a v tvých očích se najednou objevil výraz plný strachu a úzkosti. Otevřel jsi ústa a něco jsi chtěl říct, tvůj hlas však vyrušilo ostré zatroubení kousek ode mne, zastavila jsem se na kolejích a leknutím jsem strnula, otočila jsem hlavu v pravo a spatřila ostré světlo, řítící se vlak už nestačil zastavit. Ucítila sem ostrý bolestný náraz, zaslechla jsem pár prasknutí a potom jsem se ocitla ve tmě...
Proč ted?? Stihla jsem si ještě pomyslet, proč teď, když jsem chtěla milovat, když jsem chtěla být štastná?...
Pak se mi všechny myšlenky smotali do sebe, vyvstal z nich tvůj obraz, naposled jsem uslyšela tvůj hlas...?? Neopouštěj mne, miluju tě"
Usmála jsem se a odešla jsem....

Teď se vracím jako anděl dívat se na tvou tvář, sledovat tě, když sedíš u mého náhrobku, na kterém se jeví pod mým jménem stříbrným písmem malý nápisek...
,, Snad jsi šťastná tam kde jsi, navždy budeš v naších srdcích, ledová královno"...