létání

Velký, velký průšvih. To, co je kolem tebe, je tak nestálé, tak éterické, tak daleko, nemáš šanci se těch letmých stínů dotknout, přitom ještě chvíli a zamotáš se do nich, stejně jako se kotě dokáže zamotat do záclony, pověšené příliš nízko.
Ráno bude hladké a teplé, svou vlhkou přítomností ti připomene mléko, to zapomenuté na plotně ze včerejší oslavy, to, které rozlila ona, dívka tvých snů, těsně před tím, než skočila z tvého balkónu a zlámala se celá.
Pomalu kráčíš kolem velkých vchodových dveří a snažíš se přesvědčit sám sebe, že venku dokážeš snést pohled chodníku. Ještě jednou tam a zpátky, do pohádky, říkalo se, když jsi byl malý, tam venku ale žádná pohádka není.
Otevíráš ta vrata, bránu pekelnou, a procházíš jimi ven. Teď jsi tam, ano, na denním světle, pod reflektorem, jemuž neunikne nikdo a nic, ani včerejší dotek jejího stehna, když jsi musel projít úzkou chodbou a letmo jsi ucítil její vůni. Teď a tady, venku na chodníku, ráno, nikde není krev, chodník je až démonicky čistý, tohle malé peklíčko tě se svou jistotou čistých ponožek a chodníku děsí.
Zkusíš udělat krok, hej, tak, co, zkusíš udělat ten krok, jeden jediný, někam dopředu? Co myslíš, na co asi šlápneš? Ucítíš ten chodník stejný, jaký ho cítila ona? Co si myslíš o tom doteku? Co si myslíš o létání?
A najednou běžíš a nemůžeš se zastavit. Je pořád den, je pořád to nechutně čisté ráno, ale ty teď běžíš a vlastně ani nevíš kam, nevíš ani kudy a víš, že až se budeš chtít vrátit, zcela jasně vidíš před sebou tu představu, ztratíš se, protože si nepamatuješ cestu. Možná vrážíš do lidí a možná to jsou jen stromy, možná jsi šlápl do bahna a možná to byla jen něčí noha a možná teď letíš a možná jsi na to příliš těžký, se svými vzpomínkami stále na očích, to aby tě nikdy neopustila tvá věčná láska. Chachá, směj se, otáčej se, kolotočová pouti dnešní noci, chachá, směj se! Tenhle blázen nezaplatil výstupné, proto se bude točit navěky věků. Chachá…
Najednou je večer. Osiřel jsi? Ještě to není ani dvacet čtyři hodin, počítáš minuty do toho pádu, jako by tě vědomí, že teď je to přesně celý, astronomicky daný den, mělo uklidnit, snad ujistit, že svět se nepřestal točit po své ose.
Krčíš se, schoulen v lůně prastarého stromu, jeho přítomnost, s běsy prožitými a skrytými hluboko ve dřevě, z něhož někdy, možná brzy, vznikne stůl do salónku lady s vkusem, tě uklidňuje, najednou víš, že v tom nejsi sám.
Dvacet tři hodin, padesát devět minut, jedna, dvě, tři, čtyři sekundy. Co myslíš, stane se něco, až to bude přesně dvacet čtyři nula nula? Spadne ti nebe na hlavu, otevře se pod tebou brána pekelná, spadneš do jiného světa? Nebojíš se. Zvláštní, řekla by ona, s úsměvem vševědoucím, rozcuchaná, věčná jistota její vůně.
Dvacet tři padesát devět čtyřicet osm.
Dvacet tři padesát devět padesát pět, šest, sedm, osm, devět…
Dvacet čtyři nula nula.
Lapáš po dechu, chycen kotěcím snem, zamotán sám do sebe, budeš se točit kolem vlastní osy v marném pokusu najít osu její, budeš skákat a mávat sebou, tančit, a nepřestaneš, dokud se nevrátí.

Ráno najdou v botanické zahradě muže, bude spát a tulit se k palmě, kolem něj střepy. První patro.