Teď už ne

Ze snu mě probouzí dětský pláč. Pláč mé sestry...není to ale to jediné neobvyklé...cítím kouř, který se plíží z pod dveří mého pokoje...Co se kde děje? Její slzy a křik me přivádí k šílenství. Vyskočím rychle z postele, a jakmile otevřu dveře, vyhrnou se na mě oblaka kouře, až si musím zakrýt obličej. ,,Mami!!" volám do dýmu, ale nikde nikoho nevidím ani neslyším. Všude je šedobílo, nevidím na jediný krok a když se mi podaří došátrat ke schodišti, znovu uslyším ten nářek. Moje sestra! ,,Kde jsi?" zavolám a snažím se v dýmu najít její pokoj. ,,Tady!!" vede mě její plačtivý hlas, rukou hmatám kolem sebe, a když už dojdu až ke dveřím, někdo mě chytne zezadu za pas a táhne mě pryč. Rukou sjedu po klice a křičím na toho, kdo mě nese pryč:,,pusťte mě!! Je tam moje sestra...." Buďto mě neslyší, a nebo mu na ni nezáleží a dál mě odnáší. Zmocní se mě hrůza...nemůžu ji tam nechat! Vší silou se snažím vysmeknout, ale k ničemu to není. Pláč a křik pomalu zaniká v hořícím pekle...Když mě přinese před dům, pustí mě na zem a běží zpátky. ,,Moje dítě!" vykřikne mamka, běží ke mě a rychle mě obejme. Táta stojí o kousek dál a je neschopný jediného slova či pohybu...vše co tolik let budoval mu hoří pod rukama a nemůže tomu zabránit. ,,Musím zpátky, ještě tam je..." začnu na ni chrlit a vytrhnu se jí, ale chytne mě za rameno a prudce se mnou škubne zpátky. ,,Ne!" zajíkne se v slzách. ,,Nechci přijít i o svoji druhou dceru..." Její slova mi vezmou dech. To zní jako kdyby ji někdo zatímco mě vynášeli pryč řekl že...ne, to přece není možné! Má mysl se odmítá smířit s faktem, že už nikdy neuvidím moji malou sestřičku, nevinné dítě, které mi sice bylo často přítěží, ale přes všechny naše hádky jsem ji měla, a stále mám ráda. A další hlas v mé hlavě mi říká:,,je navždy pryč...smiř se s tím"....,,lžeš!" hodím opovržlivý pohled na svou vlastní matku, která nemá daleko k mdlobám a otočím se zpět k domu. ,,Tak už ji vyneste ven" šeptám tiše a ruce zatínám v pěst. ,,Dostaňte ji už ven" nervy mám naplé k prasknutí a mysl mi zatemňuje strach a směs nepopsatelných pocitů. A po chvíli se plní mé prosby a skutečně ji vynáší ven....ale mé srdce se nenaplní úlevou, nýbrž hrůzou nejhorší...jakmile ji vynesou před dům, pár mužů jde k mým rodičům a něco jim říkají, zatímco tělo mé sestřičky pokládají na lehátko, a zahalují jej. Marně se mi snaží zabránit běžet za ní, strhnu z něj plachtu a jakmile uvidím její zčernalý obličej plný hrůzy, ztrácím pojem o sobě i o okolí...Kde to jsem? Mžourám, a všude kolem mě je nepřirozeně bílá záře...to jsem v nebi? Pomalu, jelikož mě oslepuje světlo otevírám oči...kdepak nebe...nemocnice...u mé postele sedí mamka, hlavu má svěšenou a ztěžka a neklidně oddechuje. Pod očima má kruhy, vlasy rozchuchané, v obličeji je bledá, vypadá jakoby zestárla o několik let, skoro ji nepoznávám. Nadzvednu ruku, která je jako ze železa, nikdy jsem si neuvědomovala, kolik úsilí je potřeba vynaložit k tak jednoduchému pohybu, a letmo se dotknu té její. S trhnutím se probudí, a jakmile si všimne že jsem vzhůru, na tváři se jí objeví unavený úsměv, v očích slzy a obejme mě. Nikdy dříve jsem necítila to, co cítím teď...nedokážu to pojmenovat...ale až teď si uvědomuji a cítím, co mi jediné obejmutí může dát. ,,A má sestra?" zašeptám tiše a bojím se odpovědi. Odtáhne se ode mě a smutně se mi zahledí do očí...vím, jakou dostanu odpověď, a i když není žádná naděje, o čemž jsem se v noc požáru sama přesvědčila, do poslední chvíle ve mě žije malá kapka naděje, kterou však matka rychle usmrtí, jakmile zavrtí hlavou. Přichází další příval slz a nenáviděná otázka-PROČ?...

Propadám se do snu, unikám před realitou, do které se už nechci vrátit...jdu nádhernou loukou, plnou květin a stromů, po boku mi zurčí řeka a na jejím druhém břehu stojí...ne, to není možné...je jen malý kousek ode mě, a přesto je tak daleko...všimnu si jejich obvázaných rukou...,,bolí to?" zavolám na ni na druhý břeh soucitně. Zavrtí hlavou. ,,Teď už ne..." promluví, naposledy se usměje a ztrácí se v nebeské záři...