Návrat

Hysterie. Strach. Odmítání skutečnosti...pravdy? Ne, to přece nemůže být pravda...teď, když to vypadalo tak nadějně, když to vypadalo, že se vše začíná obracet k lepšímu, má přijít další pád? To nesmím dopustit. Ale mohu to nějak ovlivnit? Je něco, co bych mohla udělat? Co když už je pozdě? Ne, nemůže být pozdě, nemůže se minulost znovu opakovat. Minulost, která tak bolela, která mě svazovala a mučila, minulost, která se mě držela jako klíště, a ještě teď se občas ukáže a vnese do mě jed, se kterým musím bojovat.

Odtažitost. Tak náhlá, že mi do očí vžene slzy, i když jsem po zjištění pravdy nebyla schopná jedinou vymáčknout, a vše v sobě dusila. Věci berou rychlý spád. Sklenka se mi stane společnicí, a o několik desítek minut později už se směju a brečím zároveň. Když se v tomto stavu pokouším ujistit, že to, co jsem se doslechla je skutečně pravda, nedostane se mi žádné kloudné odpovědi. Nejsem jediná, kdo potřebuje útěchu. Přichází si pro ni ke mně. Jak ji ale mohu někomu dát, když bych ji sama potřebovala?

Noc. Téměř bezhvězdné, zatažené nebe. Útěk. Nedokázala bych spočítat, kolikátý už to je. Jdu tmou, jediné světlo vydávají pouliční lampy, místo sklenky mi tentokrát dělá společníka mp3. Hudba. Lék na všechno. Opravdu? Ne, nedokáže odehnat bolest, ale dokáže ji alespoň zmírnit. Rozhlédnu se, přeběhnu silnici a během několika vteřin se ocitám na zastávce. Vím, kam dál povedou mé kroky. Nastupuju do autobusu a vyhýbám se pohledům lidí. Sedám si na přední sedadlo, ruce zabořím co nejhlouběji do kapes, zavřu oči, které mě pálí po celodenním breku, a přeju si nemyslet, nevzpomínat, vymazat si vše z hlavy a nikdy se k tomu nevracet. Jedu si pro pravdu. K člověku, který mi ji jako jediný může dát, ačkoliv na ni nemám právo.

Netrvá dlouho a jsem téměř u cíle. Vystoupím o zastávku dřív. Proč? Příliš náročná otázka. Zavřu oči a chvíli mám pocit, že jsem někde jinde, na místě, které dříve bývalo mým domovem, a které bych si přála znovu navštívit, jelikož by mi dávalo útěchu, kterou mi není schopen dát nikdo. Jakmile je však otevřu, jsem stále tady, ve stále stejné noci, jdu stejnou ulicí, kolem mě projíždí auta a svítí mi do rozbolavělých očí. Přála bych si být neviditelná. Hned by to všechno bylo jednodušší. Čím blíž jsem, tím víc se musím nutit do chůze. Připadám si jako zloděj, který se bojí, že jej odhalí. Pohlédnu na řadu stromů, skrz které jsme si před několika měsíci krátili cestu. Doteď mi v paměti utkvěl pohyb ruky, kterým jsi odhrnul větve, a nechal mě projít jako první. Projdu kolem lavičky, na které jsme tehdy bok po boku seděli. Ohlédnu se na ni, a skoro nás tam zase vidím sedět. Zvláštní, jak moc pro mě v tuto chvíli znamená zrovna tato vzpomínka. Možná proto, že to byl vlastně první den, co jsme spolu mluvili. Vejdu mezi stromy a hledám cestu, kudy jsme tehdy šli. Po chvilce se podaří, projdu kousek dál a zastavím se. Fascinovaně hledím na tu spoustu domů a na dálku se pokouším rozeznat, ve kterém teď jsi. Hlavou mi bleskne:,,tam, mezi těmi domy je někde mé srdce." Tolik bych si přála jít dál. Vylézt ze své skrýše, jít tou stejnou cestou, jako minule, jen opačným směrem, až k Tobě. Podívat se do těch nádherných, hlubokých očí a cítit znovu tu jistotu, že ve Tvém srdci mám své místo. Slyšet Tvůj hlas, který by mě uklidnil, smích, který by rozesmál i mě, cítit Tvůj dech na svých rtech, Tvůj dotek, který mě rozechvívá...ale strach je silnější. Strach z čeho? Z pravdy? Z toho, jaké to bude, až Tě uvidím, i když si Tě tolik přeju vidět? Otočím se, jdu stejnou cestou zpátky, ale pohledem neustále utíkám mezi domy a cítím, že jsi mi v tuto chvíli o něco blíž. Je jen jedna věc, kterou vím jistě - není pozdě vrátit se na místa, kde jsem začala věřit...