Svatba

Bylo 5. července 2008 pro moji sestřenku den D. Vdávala se. Brala si svého dlouholetého přítele, se kterým vychovává 4 děti.
Teď si jistě spousta lidí představí nevěstu v bílém, ženicha v kvádru, děti v bílých šatičkách jako správné družičky. Ale nic z toho se nekonalo.
Možná když prozradím, že Mirek (ženich) mimo toho, že pracuje jako pečovatel, také hraje ve středověké kapela a Ája (nevěsta) prodává po trzích ruční práci, napadne vás, že to nebude jen tak obyčejná a klasická svatba.
Nevěsta se místo do bílých krásných šatů oblékla do zelené batikované tuniky a žluté batikované sukně. Ženich vyměnil kvádro za zelenou a košili a zelené batikované kalhoty. A družičky…ty měli zelenožluté batikované šaty. Ani svatebčané neoblékli žádné slavnostní oblečení. Triko a kalhoty bohatě postačili. Největším módním výstřelkem byl outfit svědka nevěsty. Přišel oblečený, nebo spíš neoblečený do plavek, které zajisté zdědil ještě po dědečkovi, přes ně hodil sako a na hlavu buřinku. Prostě elegán.
I když nejsou věřící, oddával je farář. Proč? Odmítli se vzít na úřadě, kde je to pro oddávajícího rutina. Takže si své ano řekli na zahradě před farou, kde bydlí. Vedle fary mají hřbitov a naproti kostel. No není už to neobyčejné?
Ale jako každá jiná svatba ani tato se neobešla bez chaosu. Nevěsta měla zpoždění a svědek také. Ale nakonec přijeli a obřad mohl začít. Farář předčítal určité pasáže z bible a mezi jednotlivými pasážemi byli pauzy, ve kterých si ženich odběhl zahrát na buben s kapelou. Obřad byl trošičku delší než u svatby na úřadě, ale za to originální.
Novomanželé se chtěli vyhnout zvykům jako je zametání střepů nebo přenášení přes práh, ale nevyhnuli. Pak už následovalo hodování. K pozdnímu obědu se podával guláš pro masožravce a brambory s hráškem a tofu pro vegetariány. A nesmím zapomenout ani na prasátko, které se peklo na rožni. Pilo se, hrálo a tancovalo až do rána. Někdo nešel spát vůbec a někdo k ránu zalehl. Ráno se lidé pomalu probouzeli a slavilo se znovu. Ten kdo mohl ještě pil a jedl. Kryštof, člen kapely hrál, a s kolegou zpívali co je napadlo. Zpívali hezky,ale poslední ospalce tím vzbudili. Kryštofovi od samého zpěvu vyschlo v ústech a šel si natočit pivo. Nikdo nečekal, že se může stát to co se stalo. Točil si pivo a nejednou jakoby se mu udělalo zle a chytil se pípy. Všichni na něj koukali a smáli se. Ale pak zakřičel pomoc, zpozorněli jsme,ale pořád tomu nevěnovali, moc velkou pozornost. Mysleli jsme si, že si dělá srandu, protože ještě chvíli předtím byl samá sranda. Ale pak spadl na zem a rozbil přitom půllitr položený na sudu. A to už všem bylo jasné že je zle. Zběhli se k němu, mysleli, že se pořezal, ale ne bylo to horší. Nedýchal. Nevěděli co mu je, takže nevěděli do jaké polohy ho dát. Naštěstí tam byla i zdravotní setra. Začali ho oživovat. Podařilo se jim to, ale jen na chvíli. Znovu přestal dýchat. Zavolala se záchranka. Jelikož fara není ze silnice vidět, šla jsem záchranku vyhlížet. Přijela rychle. Snažili se Kryštofa oživit, zachránit.
Jak to tam probíhalo dál nevím. Mě s dětmi vyhnali do pokoje. Jednak proto, aby se nepletli a také proto, že to nebylo nic pro jejich oči. Snažili jsme se zabavit,ale myšlenkami jsme byli pořád u Kryštofa. Minuty běželi jak hodiny. A pak po hodině… Nevydržela jsem a koukla se z okna, i přes zákaz. Už tam nebyla sanitka, ale policie. Na zemi leželo Kryštofovo bezvládné tělo,ale nebylo vidět. Překryl ho tmavý pytel. Už mi bylo jasné, že to nedopadlo dobře. Kryštof umřel.
Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového zažiji a už vůbec ne, že na svatbě setřenky. Její slzy štěstí, vystřídali slzy bolesti, ze ztráty kamaráda.
Osud je nevyzpytatelný a nevybírá si. Dokáže zkazit i to co mělo být krásné a nezapomenutelné. Nezapomenutelné to je, ale krásné…to určitě ne.