Miluju tě!

Anotace: Jenom mě prosím nezrazuj.

Už se blíží, připravit, pozor a start. Můj páníček se mi vrátil domů, hurá, za chvíli půjdeme na procházku, už se nemohu dočkat. Znova se proběhnu, rozraduji pole, udělám hop a skok a bude to, povalím ho na zem, dneska ho povalím na zem, věřím si na to. Hodit vlídné očko, milý úsměv a hlavně musí být vidět hlad po procházce. A jsem u něj, skáču a dovádím, jak nejvíc umím, aby viděl, že se mi opravdu stýskalo, fakt ho miluju, to si ani neumíte představit, on by mě nikdy nezradil, vážně ne, je to ten nejlepší pán na světě, miluju ho, chci to rozhlásit všude do světa. Nikdy bych ho nezradil, vždycky budu věrný, přísahám, pane, přísahám, jen buďte se mnou co nejdéle, miluju vaši společnost, vaše pohlazení, úsměv, pelíšek a všechna ta vlídná slova, nemůžu se toho všeho nabažit, je to neodolatelně úžasný pocit.
Nádhera, každý den chodit na procházky, každý den si s ním povídat, každý den hrát na skákanou, každý den všechno opakovat, někdy zařadit i nové kousky, jako třeba výjimečné aportování, ale nevadí mi, že je výjimečné, nemusím přece aportovat každý den, jen když zbude čas, to už vím, ale přesto to je alespoň 1x do týdne. Zbožňuju tenhle život, za nic na světě bych ho nevyměnil, dokonce ani za své oblíbené suchary, a že je mám opravdu moc rád. Večer si lehnout vedle něj, cítit jeho lásku a to úžasné pohlazení, krása, nádhera, neumím to jinak vyjádřit. Spát vedle jeho postele v mém vlastním pelíšku, umíte si to představit? Mám vlastní pelíšek, přímo vedle jeho postele, musí mě mít také moc rád, to vím, to cítím, jsem přece pes.
Miluju každodenní pusinky na dobré ráno, ale i na dobrou noc. Ráno ještě rozespalý si se mnou povídá, říká, jak se vyspal a ptá se, jak jsem spal já, škoda jen, že mi asi nerozumí, ale já jsem vděčný, myslím to vážně, opravdu moc vděčný a pokaždé na něj vrhnu svůj nejmilostnější pohled, ze kterého to musí vyčíst. Vždycky si jen povzdychne, že je škoda, že neumím mluvit, ale nakonec dodá, že v těch mých kukadlech všechno stejnak vyčte. Je vážně úžasný, nejlepší páníček na světě. Úplně jistě vím, že bych se bez něho neobešel, on mi všechno vypráví, vím o něm každou maličkost, co nikdo neví, aspoň mi tvrdí, že jsem jediný, s kým si může o všem promluvit. Nevadí mi to, ale ani by mi nevadilo, kdyby mluvil s někým jiným, jen by mě mrzelo, kdyby si už pak nepovídal se mnou, to bych byl moc sám, ale to on by nedopustil, dal bych za to tlapku do ohně, houby tlapku, život bych za něj položil, jen aby byl šťastný.
Bydlíme sami, jen já a on. Se ženou se rozvedl a děti neměli, podle toho, co říkal. Vzal si mě jako štěně, to si pamatuju, úplně krásně se na mě usmál, já ho olízl a už jsme jeli do nového domu, bylo to okouzlující. Potom v práci ho to baví, má svou práci rád, ale říká, že někdy by potřeboval změnu, to asi každý, já taky miluju změny v denních plánech, třeba když jdeme více aportovat, nebo když zajdeme výjimečně na cvičák. Nový vtah nehledá, asi se ještě vzpamatovává z toho minulého, o své ženě hodně mluví, jen spolu nevydrželi dlouho, neustále se hádali a na děti nakonec neměli ani pomyšlení, možná jedině dobře, byly by to chudáci, rodiče by se hádali a poté rozvedli, nebylo by to pro ně dobré, udělali dobře, že si žádné nepořídili.
Včera mi páníček slíbil, že si vezme dovolenou na následující den a ráno půjdeme na cvičák a odpoledne aportovat, pak stihneme i procházku, nemůžu se dočkat, tohle je ta nejkrásnější vidina dne. Celý den být s ním a ještě dělat ty nejúžasnější věci na světě a jenom s ním. Večer ulehneme do postýlky a budeme si povídat, pokud vyčerpáním neusneme, není to nádhera? Už zítra, vážně se nemůžu dočkat. Ano, bude to skok sem, pak doprava, pak si přeběhnu lavičku s malými překážkami, potom přeskočím takovou zídku, poběžím k pískům a tam podlezu ten jakoby plot, potom budu chvíli běhat a nakonec mi hodí míček, který chytím ve vzduchu. Chvíli se poperu s trenérem, chytnu ho za tu rukavici, na povel s ní zaklepu a na povel ji pustím. Těším se, ohromně se těším. Bude následovat oběd v restauraci, kde mají svoje místečko i čtyřnozí přátelé lidí. Dáme si oblíbená jídla a dvě hodinky si odpočinem, to strávíme povídáním si. Pak nastane nejnáročnější část dne, aportování, sakra, už aby to bylo, to snad ani nevydržím. Poběžím, míček bude skákat, já ho doběhnu, chňapnu po něm a už ho držím, kdyby náhodou vypadl, prudce zabrzdím, možná se mi smeknou nohy, ale nevadí, rychle se vyhrabu zpět na všechny čtyři a vítězoslavně vezmu míček a poběžím zpátky k páníčkovi, do nastavené ruky vložím tenisák a připravím se na další běh. Ne, už o tom nesmím přemýšlet, nebo se toho nedočkám, když to je tak lákavé, šel bych hned teď, pane, jdeme, prosím, už dnes, neodkládej to na zítřek. Už to vydržím, už to zvládnu, jen jednou se vyspím a jdeme.
Celou noc jsem skoro oka nezamhouřil, jak jsem se nemohl dočkat. Ale už je ráno, nakonec přišlo. Zvoní budík, radostně vyskočím a páníček ho pomalu zamačkává. Pohlédnu na něj, má zvláštní oči, takové smutné, snad není nemocný? Ale neříká, že by mu bylo špatně, jenom mi řekl, že se mám připravit. Jsem připravený už od té doby, co mi řekl, kam půjdeme Tak honem, ať už je po snídani. Dnes mu nějak nechutná, snědl sotva jeden rohlík, to se mi vůbec nelíbí, nesmí mi onemocnět, pak mu není dobře a mě ničí pohled na něj, jak se trápí, pane velký pse v nebesích, tohle nesmíš dopustit.
Už se strojí, vypadá to, že vyrážíme. Okamžitě naklušu k jeho noze, poslušně si sednu a čekám na obojek. Teď vodítko a vycházíme ven. Krásně svítí sluníčko, nádhera, není ani teplo, ale ani zima, krásné počasí, takové miluju, nejlépe se aportuje v něm.
Nastartoval své auto a já už letím ke své sedačce. Naskočím a můžeme vyrazit, jsem úplně nedočkavý.
Vypadá to na nějaké překvapení, cesta je jiná, než kdy jindy. Samozřejmě, musí v tom být překvapení, to se dalo čekat, přece bychom nejeli na cvičák takhle brzo. Fakt ho miluju, tyhle jeho překvapení jsou úžasná, skvělá.
Vidím nějaký dům, moc se mi nelíbí, ale tím se nezabývám, navenek nemusí být hezký, vevnitř může být něco krásného.
Čmuchám, čmuchám, divně to tu voní, takový pach jsem ještě nikdy necítil. Nějak se mi nezdá, kouknu na pána, ale ten na mě ani nepohlédne, co se to s ním stalo? Proč se na mě nekoukne jako vždy? Tohle mě vážně znervózňuje, koukněte se na mě, uklidněte mě, pane, jsem si nejistý v tom, do čeho se právě pouštíme.
Jde dál, nezpomaluje, nezastavuje, ani nezrychluje, drží si své tempo.
Otevírá dveře. Au, taková facka, fuj, facka nehezké vůně, zabolela mě v čenichu. Tohle se mi nelíbí, vůbec se mi to nelíbí, musím být připraven, co kdyby někdo chtěl ublížit pánovi? Budu ho bránit až na krev, on by mě taky bránil. Cítím tu pachy jiných zvířat, ano, to je ta facka, vůbec se mi tohle prostředí nelíbí, je to na mě moc depresívní, ale pán si z toho zřejmě nedělá hlavu, asi je jiného názoru, aby ne, necítí všechny ty pachy všech těch zvířat.
Vcházíme do nějaké místnosti, je tu poměrně jasné světlo a uprostřed stojí nějaký chlápek u velkého stolu, je takový zvláštní, celý v bílém, asi má nějakou úchylku. Tohle by si páníček na sebe nikdy nevzal.
„Dobrej, tak jsme tady.“
„Zdravím, koukám na vás, pěknej pes, škoda, no.“
„Jo, je nádhernej, ale….“
„Jasný, rozumím.“
O čem to sakra mluví? Nerozumím jejich rozhovoru, takhle se mnou nikdy nemluvil, nepoznávám ho. Změnil se i v obličeji, celý zbledl.
„Tak ho dejte na stůl.“
Co? Ne, já nechci na žádný stůl, mluví o mě? Ano, mluví, páníček mě chytá a už jsem na stole. Nerozumím tomu, vážně to nechápu, co mám dělat? Povel zní lež a zůstaň, poslechnu, ukážu, že umím poslouchat.
Slyším nějaký rámus, co se děje? Kouknu se po tom v bílém a v něčem se přehrabuje a vytahuje něco, co vypadá docela ostře, má to takovou špičku, docela dlouhou, na co se asi používá? Ale dobrý, nechci to vědět.
Blíží se ke mně, nejistě pohlédnu na páníčka, ten mě vůbec nepotěší, jen kývne hlavou a kousek ustupuje.
„Promiň mi to, mám tě fakt moc rád, ale už to dál nejde, musím to udělat, jinou variantu nevidím, nic jiného bys neunesl, došlo by k tomu tak jako tak. Chtěl jsem to jinak, vážně, byl jsi pro mě vším. Miluju tě, promiň mi to, odpusť mi!“
O čem to mluví? Máme jít přece na cvičák a aportovat a pak spolu ležet v posteli a povídat si. Tomuhle nerozumím, co si o tom mám myslet? Ten chlap se ke mně blíží, ne, ať zastaví, tohle už vážně není vtipný, pane, řekni něco, řekni, aby stál, vypadá to divně, ten předmět, který svírá v ruce. Nebreč, proč brečíš? Co se to děje? Haló, slyší mě někdo? Pane, ty mě slyším, já to vím, víš, co chci říct, vždycky jsi to věděl, tak proč teď děláš, že vůbec nevíš, o co jde. Proč brečíš?
Fakt se blíží, chytá mou tlapku. Pusťte ji, prosím vás, nedotýkejte se mě. Ne, prosím, já se bojím, bojím se.
Už mi to dochází, už mi to došlo, proč, řekni mi, proč? Co jsem udělal tak špatného? Tys mě zradil, já bych za tebe dýchal a tys mě zradil, normálně jsi mě podkopnul nohy, tohle ti nemůžu odpustit, pane, tohle bolí, říkal jsi mi, že půjdeme na cvičák, slíbil jsi mi to, vždycky jsi říkal, že nemáš rád, když někdo nedodrží slib, tak proč to teď rušíš i ty? Přece bez sebe nemůžeme být, každý večer jsi mi opakoval, že beze mě nemůžeš být, tak proč teď děláš tohle? Ztrácíš moji důvěru, už ti nevěřím, nechci ti věřit, nemůžu se na tebe ani podívat, zrádce, jsi hnusný zrádce, ale i přesto tě miluju, rozumíš, já tě miluju, protože ty jsi ten, co mi činil život šťastným, ty jsi můj pán a já ti chtěl být věrný, chci ti být věrný a chci za tebe bojovat. Ale ty mě pokládáš k zemi, ty mě nyní srážíš na zem. Co byl ten předchozí život? Jenom tvoje přetvářka, abys mi pak mohl tohle udělat? Když jsem pro tebe byl vším, jak tvrdíš, proč teď už nejsem? Nebo to je jen další lež?
Nemám na tohle sílu, pane, už vážně nemám sílu na to, abych rozdýchal tohle. Zradil jsi mě, proč? Nikdy bych nebyl schopný udělat ti tohle, nikdy, moje tlapky by všechny shořely v ohni, můj život by zhasl, jen abys ty mohl žít, ale muselo by to mít důvod, tohle důvod nemá, nebo snad ano? Jaký? Kdybys nemohl dýchat, dal bych ti svoje plíce, kdybys nemohl chodit, dal bych ti moje nohy, jen abych tě viděl šťastného. Byl jsem tvým ramenem na vyplakání, kolikrát jsi mi urousal kožíšek tvými slzami, teď ti nestojím ani za tohle, ani za starou bačkoru, ani za 30 minut denně, abys mě vyvenčil, to by mi stačilo, nemuseli bychom chodit aportovat, ani na cvičák, jen abych mohl být s tebou. Ale ty mi tohle neumožňuješ, během 10ti minut jsi mi zničil představu o životě a já ti naivně věřil, že vážně prožijeme nejhezčí den, jak jen jsem mohl být tak naivní?
Tohle ti neodpustím, tohle po mě nechtěj, zmiz mi z očí, zmiz.
Lehké píchnutí, ani to skoro necítím, jen tělem se mi rozlévá horkost, dochází mi síla, mám na tebe naposled pohlédnout a kouknout do tvých očí, nebo ne? Váhám, ale cítím, že už to moc dlouho nevydržím. Musím se na tebe podívat, musím naposled okusit pohled do tvých očí, miluju tě, pane, miluju, odpouštím ti, asi musím položit život za ten tvůj, abys mohl žít, musím umřít, udělám to, slíbil jsem ti to a já sliby dodržím, na rozdíl od tebe. Miluju tě, pane, nejvíc jak jen mohu.
Svůj život jsem obětoval, už je pozdě na změnu, doufám, že budeš šťastný, drž se, pane, drž se, miluju tě a navždy budu, sbohem…
„Sbohem pejsánku můj, odpusť mi.“