Chvíle štěstí

,,Lásy?" zašeptá do nastálého ticha a pozoruje pramínek dlouhých, světlých vlasů, stáčející se jí podél obličeje. ,,Ano?" odpoví mu a pohlédne na něj.
Má pocit, že se nikdy nenasytí pohledu do jeho čokoládově hnědých očí, ve kterých dokáže číst jako v knize.,,Miluju tě" šeptne a zčervená. Jeho hlas jí připomíná zpěv ptáků, které spolu někdy poslouchají, když se vedle sebe ráno probouzí a mají pocit, že je každý den jen nádherným snem. Usměje se na něj jedním z těch úsměvů, které na ní tak miluje a zlehka se dotkne svými rty jeho. ,,Já tebe taky" řekne a ví, že zatímco někdo by ta slova mohl brát jenom jako frázi, která se obvykle říkává, oni jediní dva chápou, co ta slova znamenají, když si je navzájem říkají. Pohladí ji po tváři a chvíli vedle sebe jen tak sedí, dívají se do očí, usmívají se a nepotřebují mluvit. Nastálé ticho nepatří mezi ta trapná, naopak, je to ticho, ve kterém si více uvědomují, co pro sebe navzájem znamenají. Náhle si všimne stínu v jeho očích. Při pohledu do nich cítí, že něco není v pořádku. ,,Copak se děje?" zeptá se, čímž poruší kouzlo toho ticha. ,,Nic" řekne a sklopí pohled. Chytne jej dvěma prsty pod bradou, zvedne mu hlavu, takže mají oči opět na stejné úrovni a ptá se znovu:,,co se děje?" ,,Jaktože na mně všechno poznáš?" položí ji otázku místo odpovědi. ,,Ještě sis nezvykl?" odpoví mu též otázkou a čeká, až promluví. ,,Na to si nezvyknu asi nikdy" promluví, a ona je ráda, že se z toho tentokrát nevykroutil další otázkou. ,,Tak?" pobídne ho. Chvíli mlčí, nechává mu čas, až začne mluvit sám od sebe. Zná ho a ví, že by nemělo smysl naléhat, lepší bude počkat, až se sám od sebe rozmluví. A skutečně - netrvá dlouho, a on spustí sám od sebe:,,v podstatě se vážně nic neděje. Mám jen nepříjemný pocit...jakoby špatné tušení." Podívá se jí do očí, a jí je jasné, že nelže. Stačí jeden pohled, aby to poznala, je si jeho pravdomluvností stoprocentně jistá. ,,Ale no tak..." znovu ho políbí a na ten krátký okamžik do něj vleje pocit klidu, jenž ho opustí, jakmile se od něj oddálí. ,,Nech nepříjemné pocity pocitama...zahoď je, nevšímej si jich, jen kazí tu krásu toho, co je skutečností" pohladí jej po tváři a usměje se na něj. Opětuje jí úsměv, i když není zcela upřímný. ,,Já vím...ale i tak..." ,,pst..." položí mu prst na rty ,,užívej si těch krásných chvil, které jsou, a nezabývej se ničím, co by ti je mohlo zkazit. Ta krásná chvíle se nemusí znovu vrátit, využij každičké špetky štěstí, které ti dává...."

Krásné, slunečné nedělní ráno, ničím se nelišící od všech těch, která už spolu zažili. Bylo jich mnoho, a i když se neustále opakovala, oba dva je zbožňovali, jako kdyby je pokaždé zažívali poprvé. Stejný rituál jako vždy - bok po boku se probudí, a ještě dlouhou chvíli vedle sebe jen tak leží, povídají si a vychutnávají si tu vzájemnou blízkost. Snídaně, jež se dá díky času těžko rozeznat od oběda. Společně strávených několik posledních hodin, a poté zahlazení veškerých stop, které by mohly prozradit, že tu byl o víkendu kromě dcery ještě někdo další. ,,Co to bylo?" lekne se chlapec, když uslyší z kuchyně šramocení. ,,Hádej" zazubí se, a toto jediné slovo mu řekne víc, než kdyby mu skutečně odpověděla. ,,Mě z té tvé potkaní slečny jednou hrábne." ,,Nenavážet se, je to nejlepší člen mý rodiny!" obhajuje ji, jako už tolikrát. ,,Už by jsi ale měl asi jít, nevím přesně, v kolik se naši vrátí." ,,Tak ať si nás tu najdou...já to nějak okecám" ujišťuje ji a obejme. ,,No to je mi jasný, ale pochybuji, že by mě tu ještě někdy nechali na víkend samotnou" odstrčí jej. ,,Tak dobře" nasadí zklamaný výraz a odšourá se do předsíně. Obuje se, popadne batoh a bere za kliku. ,,Tss, to se ani nerozloučíš?" postává ve dveřích pokoje s rukama založenýma v bok. ,,Zasloužíš si to za to, jak ošklivě mě vyhazuješ?" škádlí ji, ale na nic nečeká, jde k ní a dlouze a něžně ji políbí. Když se jejich rty setkají, opět jej ovládne nepříjemné tušení. Nedá na sobě nic znát, nechce ji zbytečně děsit, místo toho ji ještě dlouho chvíli, beze slova drží v obětí, vnímá tu jemnou vůni, která k ní neodmyslitelně patří a příjemné teplo, sálající z jejího těla. ,,Zlati, je všechno v pořádku?" vycítí z něj, že se s ním něco děje. ,,Jak by ne" oddálí se od ní, usměje se a zastrčí jí uvolněný pramen světlých vlasů za ucho. Na zlomek vteřiny pohlédne do modrých očí, které si zamiloval téměř na první pohled, a jež jej na ní zaujali nejvíc. ,,Miluju tě" zašeptá na rozloučenou, u dveří se naposledy ohlédne a poté za sebou zabouchne. Chvilku tam jen tak stojí, a snaží se pochopit, co to všechno mělo znamenat, ale poté se rozběhne k oknu. Skýtá se jí z něj krásný pohled na podzimní krajinu, barevné listí, s nímž si pohrává větřík a téměř bezmračné nebe. Vzápětí jej uvidí scházet schody před domovními dveřmi, jde po chodníku, dál a dál. ,,Teď se ohlédne a zamává" pomyslí si, ,,tak, jako vždy." A skutečně - netrvá dlouho, otočí se, a za chůze jí mává. Úsměv jí zamrzá na rtech, jakmile zahlédne za jeho zády auto, řítící se ze zatáčky...

A najednou byl pryč. Její anděl se odebral do nebe, a jediné, co zbylo jsou vzpomínky. Nemohla tomu uvěřit, když viděla jeho tělo ležet v kaluži krve, ani v rakvi při posledním rozloučení. Upírala pohled na jeho víčka a nedokázala pochopit, že už se nezvednou, že už na ni nikdy nepohlédne těma čokoládoýma očima, které jí poskytovali útěchu. V duchu ho prosila, ať už ji nemučí, a promluví, vyleze z rakve, obklopené květinami, která jí naháněla hrůzu, obejme a ujistí, že jde jen o nepovedený vtip. Dodnes se probouzí, hledá jej vedle sebe, a jakmile si uvědomí, co se tehdy stalo, upadá do depresí, ze kterých ji nikdo nemůže pomoci. Nespočetněkrát si vzpomněla na větu, kterou mu sama řekla:,,užívej si těch krásných chvil, které jsou, a nezabývej se ničím, co by ti je mohlo zkazit. Ta krásná chvíle se nemusí znovu vrátit, využij každičké špetky štěstí, které ti dává..." Ano, těch krásných chvil bylo mnoho, ale s odstupem času se změnily v bolestivé. Nikdy si nepřestala vyčítat, že pokaždé, když se loučili, stála v okně a mávala mu. Kdyby tento jejich rituál neexistova...další kdyby, kolik jen jich už od jeho smrti bylo? Párkrát měla chuť následovat jej, ale věděla, že by si to nepřál. A tak přežívá dál, ze dne na den, s nádhernými, ale bolestivými vzpomínkami a výčitkami, které ji budou provázet už navždy.